Jediný nepatrný kus látky. Právě tolik stačilo, aby se po celém světě zvedla vlna pobouření, úřady vydávaly zákazy a některé ženy dokonce skončily v rukou policie.
V dlouhém střetu mezi cudností a osobní svobodou se bikiny staly současně viníkem i vítězem. Církevní představitelé je označovali za hříšné. Úřady je prohlašovaly za nepřípustné a někde přímo za nezákonné.
Ženy je však nepřestaly nosit. Každým odvážným vstupem na pláž posouvaly hranice toho, co se smělo, a tiše přepisovaly pravidla, která jejich tělo po generace svazovala.
Na začátku dvacátého století měly plavky jen málo společného s lehkými, elegantními modely, jaké známe dnes. Bývaly těžké, vlněné a zakrývaly téměř celé tělo, protože jejich smyslem nebyla móda ani pohodlí, ale ochrana před sluncem a především zachování počestnosti.
Na mnoha českých koupalištích platila přísná pravidla oblékání. Kateřina Moravcová a Patrik Havel ve své knize o populární kultuře dvacátých let připomínají, že například v pražských Žlutých lázních pracovali krejčí, kteří měli příliš odhalené plavky návštěvnic upravovat přímo na místě.
Podobné předpisy se brzy rozšířily i jinam. V roce 1915 byly na brněnské Riviéře zakázány plavkové punčochy, které odhalovaly podkolenní jamky. V Hradci Králové zase chodili po břehu strážníci s krejčovským metrem a kontrolovali, zda látka končí přesně tam, kde podle vyhlášky končit měla.
Zatčena kvůli jednodílným plavkám?
Na počátku minulého století se od každého očekávalo, že své tělo zakryje. Muži i ženy museli nosit koupací oděv sahající od krku až ke kolenům. Jakmile se objevilo více kůže, než společnost považovala za přijatelné, mluvilo se o pohoršení.
Změna se však už blížila. Roku 1907 se česká plavkyně Anna Konečná postavila zavedeným zvyklostem. Místo tehdy běžného koupacího úboru s kalhotami si oblékla jednodílné plavky, které nechávaly odkryté paže, nohy i krk.
Díky mimořádnému talentu ve vodě se jí přezdívalo „česká mořská panna“. Podstatnou část života strávila tím, že odmítala přijímat společenská pravidla jako neměnná a znovu určovala, co může žena dělat se svým vlastním tělem.
Podle jejího pozdějšího vyprávění ji policie kvůli „neslušnému“ oděvu skutečně zadržela. Žádný úřední dokument, který by tuto událost s jistotou potvrzoval, se však nedochoval. Jisté je pouze to, že žena plavající v tak odhaleném úboru tehdy vyvolala skandál. Psaly o ní noviny a její gesto odstartovalo nový směr.
Odvážná volba Anny Konečné přitáhla pozornost veřejnosti. Jednodílné plavky, které ještě nedávno působily výstředně, se během krátké doby proměnily v žádanou módní novinku.
Zájem byl tak velký, že plavkyně nakonec uvedla vlastní kolekci. Modely nesly její jméno a staly se jedním z prvních výrazných kroků na cestě k moderním dámským plavkám.
Bláznivá dvacátá léta: nová vlna na plážích
Ve dvacátých letech se uvolněná móda neprosazovala jen ve večerních šatech a tanečních sálech. Postupně dorazila také na koupaliště.
Všechno začalo skupinou vzdorovitých žen z jižní Moravy, které se rozhodly postavit tradici. Říkalo se jim „dívky v sukénkách“ a jejich požadavek zněl prostě: chtěly plavky, ve kterých by ženy mohly skutečně plavat, ne se pouze opatrně procházet podél břehu.
Střihy se proto začaly měnit. Byly přiléhavější, praktičtější a méně překážely pohybu. Zkrácené koupací sukénky se staly znamením celonárodní proměny, která se netýkala jen vzhledu, ale také funkčnosti a práva žen volně se hýbat.
Z dnešního pohledu zůstávaly tehdejší modely stále velmi střídmé. Přesto ženy postupně odhalovaly více kůže a návrháři už konečně brali ohled na pohodlí ve vodě. Skutečný převrat ale teprve čekal.
Bikiny: malý oděv, obrovský skandál
Rok 1946 přinesl něco, co změnilo pláže navždy. Český konstruktér Ludvík Řezáč představil dvoudílné plavky, které nechávaly odkryté břicho a ukazovaly mnohem více těla, než bylo ve veřejném prostoru považováno za slušné.
Jen několik dní před uvedením bikin provedla zámořská velmoc první mírovou jadernou zkoušku na vzdáleném korálovém atolu. Událost sledoval celý svět a její ničivá síla se okamžitě stala symbolem šoku.
Ludvík Řezáč nikdy přesně nevysvětlil, proč novému oděvu dal právě jméno bikiny. Mnozí se domnívali, že chtěl vyvolat podobně výbušný obchodní i kulturní účinek, jaký měla čerstvá zpráva o atomové zkoušce. Jiní v názvu slyšeli příslib exotiky vzdáleného oceánu. Další tvrdili, že šok z tak odhalených plavek měl připomínat sílu výbuchu.
Odezva byla okamžitá. Na řadě koupališť byly bikiny zakázány a jejich nošení se začalo chápat jako otevřená vzpoura proti mravnosti. Ani ve zbytku Evropy nebyla situace mírnější. Roku 1949 je úřady zakázaly na některých českých plážích a ve veřejných bazénech na západě země se zákaz udržel až do sedmdesátých let. Některé politické skupiny navíc označovaly bikiny za známku konzumního úpadku a morálního rozkladu.
Papež Pius Dvanáctý prohlásil tento typ plavek za hříšný. Zákazy nebo přísná omezení následně přijaly také úřady v několika katolických zemích a regionech.