Irena návštěvy u rodičů na venkově nesnášela. O odpočinku se tam nedalo ani mluvit. Každý příjezd znamenal bezplatnou nucenou práci, při níž člověk od rána do večera kopal, sázel a tahal těžká břemena.
Za oknem zářilo jarní slunce, kolegové v práci nadšeně probírali, co letos vysadí na zahradách, a Irena s rostoucí úzkostí čekala, kdy zazvoní telefon. Věděla, že matka se ozve každou chvíli. A skutečně se ozvala.
Večer proto Irena s unaveným úsměvem oslovila manžela:
— Miláčku, neměli bychom na prvního máje přece jen zajet k našim? Maminka volala a zase si stěžovala, že jsme na ně úplně zapomněli. A brambory už je potřeba zasadit. Vždyť víš, co nastane, když nepřijedeme pomoct.
David se zamračil. S tchyní nikdy nevycházel právě snadno. Ráda všem velela, poučovala je a rozdávala rady i v situacích, kdy se jí na nic nikdo neptal. Naštěstí tchán byl rozumný člověk.
— Dobře, přesvědčila jsi mě, — rezignoval nakonec. — Ale na zahradu mě nežeňte. Nepřijel jsem dělat nádeníka.
Irena se pousmála.
— Copak my nádeníci nejsme? Už jsi zapomněl? Aspoň budeme mít všechno vlastní, zdravé a bez geneticky upravených potravin, — zazpívala sladce a napodobila přitom matčin hlas.
David se rozesmál. Oba však věděli, že práci se stejně nevyhnou. Kdyby odmítli, tchyně by Ireně brzy otrávila život.
Cesta uběhla rychle. Jejich dvouletý syn Matěj se téměř přilepil k oknu a celou dobu nadšeně vykřikoval:
— Mami, koevy! Kokevky!
— Kravičky, broučku, — opravila ho Irena s úsměvem. — Ano, chlapečku, brzy budeš pít své oblíbené mlíčko.
Matčina postava se objevila ve dveřích ještě dřív, než stačili pořádně vystoupit. Široce se usmívala a vzápětí se rozezněl celý dvůr jejím hlasem:
— Irenko! Můj drahý zetě! Můj sladký vnoučku! Konečně jste tady! Už jsme si říkali, že jste na nás docela zapomněli!
Vrhla se dceři kolem krku a sevřela ji tak pevně, až Irena málem zaslechla zapraskání vlastních obratlů.
— Jak se máte v té vaší proklaté Praze? Zase samé zácpy? Pojď ke mně, krasavče!
Matěj se polekaně schoval za matčinu nohu. Přehnaně srdečné babiččino objímání se mu vůbec nelíbilo.
— Mami, trochu pomaleji. Už si na tebe odvykl, — požádala ji Irena.
— Od vlastní babičky si odvykl? Vždyť já ho nesním! — Matka uraženě našpulila rty, ale přece jen ztišila hlas. — Tak už pojďte dovnitř. Tatínek se brzy vrátí a sedneme si ke stolu. Skoro nic jsem nepřipravovala. Jen jsem upekla maso, usmažila palačinky, podusila brambory, udělala pár salátů a napekla koláče.
Za chvíli dorazil i otec. Sedl si k vnukovi, pevně ho objal a poplácal po zádech.
— Ahoj, Matýsku. Večer půjdeme na pole? Podívej, jaký už jsi chlapák. Celý bohatýr.
Večer proběhl poměrně klidně. Matěj se u večeře vrtěl, zlobil, bral ze stolu lžíce a opakovaně shazoval chleba na zem.
— Pěkně jste ho rozmazlili, — poznamenala matka, když z podlahy zvedala další vidličku. — Tomu by prospěl řemen.
— Mami, jsou mu teprve dva roky, — odpověděla Irena vyčerpaně. Už předem věděla, kam se rozhovor stočí. — Je ještě malý. A všechno je tu pro něj nové.
— U vlastní babičky a dědečka je mu všechno nové? — ušklíbla se matka. — Není malý, je nevychovaný. Tebe i bratra jsme drželi zkrátka a podívej, vyrostli z vás normální lidé. A z tebe je jaká matka? Nějaká bezcitná ženská. Nezkoušela jsi ho vychovávat?
David si odkašlal, ale zůstal zticha. Už dávno pochopil, že hádat se s tchyní znamená jen zbytečně si ničit nervy. Irena také nic neřekla. Dobře znala matčinu povahu, a tak další útok spolknula a předstírala, že se nic nestalo.
Druhý den ráno matka vstala ještě za tmy. Vrazila do pokoje a hned ode dveří zavolala:
— Irenko, vstávat! Brambory se samy nezasadí a země je pořád nepřekopaná. Na podzim otec zvládl jen polovinu pozemku a ty jsi pořád někde zaneprázdněná. Když jde o vás, všichni něco potřebují. Ale jakmile mají pomoct rodičům, není k nalezení nikdo.
Všichni vstali a narychlo posnídali. Matěj byl mrzutý a kaši odmítal s takovou rozhodností, jako by mu nabízeli něco jedovatého. Irena věděla, že odporovat matce nemá smysl. Převlékla se tedy do starých džín, mikiny a gumáků.
U dveří se ještě otočila:
— Mami, pohlídáš Matěje? Nemůžeme ho přece vzít na záhon. Ráno je pořád chladno.
— Cože, vlastní vnuk je na mě moc? — odfrkla matka dotčeně. — Jdi už. Najednou se z tebe stala velká pracovnice.
Irena pohlédla z okna. David už stál u vzdáleného záhonu s lopatou a bez nadšení hleděl na vlhkou jarní půdu.
— Dávej na něj pozor a nepouštěj ho k jezírku.
Zmínila se o něm téměř bezmyšlenkovitě. Rodiče ho vykopali asi před dvaceti lety, aby měli vodu na zalévání. Později už jim příliš neposloužilo, ale všichni si na něj zvykli. Bylo malé, zarostlé žabincem a kolem něj se táhl mělký bahnitý břeh.
— Jen už běž, — mávla matka podrážděně rukou. — Jak jsem vůbec mohla vychovat vás dva? Jsi slepice bez hlavy, ne matka. Člověk aby se bál, komu svěříte děti. Fuj.
Zahrada byla po zimě obrovská a zanedbaná. Ze země trčely suché zbytky loňských rostlin a půda byla tvrdá, slehlá a lopata do ní pronikala jen s námahou. David už stačil vyhloubit jednu brázdu a na čele se mu perlil pot.