— Přestaň dělat scény a hrát si na ubohou oběť, — uzavřela Růžena Nováková rozhovor jasným, ledovým hlasem. — Hned se vrať a omluv se.
Klára hleděla na svůj odraz v tmavém okně metra. Vlak se řítil tunelem a světla za sklem problikávala tak rychle, jako by někdo krátkými záblesky mazal její dosavadní život.
— Ne, — řekla tiše.
— Co znamená „ne“? — hlas tchyně okamžitě ztvrdl.
— Znamená to ne. Zpátky nepojedu.
Na druhém konci se na chvíli rozhostilo ticho. Růžena zřejmě nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela.
— Chováš se směšně. Adam je z toho celý špatný.
— Není smutný kvůli mně, ale proto, že se hosté začali vyptávat, — odpověděla Klára klidně. — Ne proto, že mě ponížili.
— Nikdo tě neponížil. Jen ti připomněli, kam patříš.
Řekla to skoro lhostejně, jako by šlo o naprostou samozřejmost. A právě tehdy se Kláře podivně ulevilo. Všechno do sebe konečně zapadlo.
— Děkuji, — řekla.
— A za co?
— Za upřímnost.
Hovor ukončila a okamžitě zapnula režim letadlo. Srdce jí bušilo, ale necítila paniku. Jen zvláštní čistotu, jako kdyby z malé dusné místnosti někdo konečně odnesl těžkou skříň.
Vlak zastavil. Klára vystoupila na nástupiště a po schodech zamířila ven. Studený vzduch ji udeřil do tváře, tentokrát jí však nepřipadal cizí ani nepřátelský.
Tereza otevřela téměř okamžitě. Měla na sobě vytahaný starý svetr a rozcuchané vlasy.
— Pojď dál. Konvice právě dovařila.
Klára překročila práh a ucítila vůni obyčejného, opravdového života: mandarinek, kočičího krmiva a pracího prášku. Žádný lesk na odiv, žádná cizí pravidla.
— Tak povídej, — Tereza se usadila naproti ní a přitáhla si nohy pod sebe.
Klára nejprve mlčela. Potom začala vyprávět. Bez křiku, bez hysterického pláče, bez zbytečného patosu. O kuchyni, o poznámce týkající se „lidí určité úrovně“, o tom, že ji požádali, aby odešla. O Adamovi, který se na ni ani nepodíval.
Tereza poslouchala a ani jednou jí neskočila do řeči.
— A co teď chceš? — zeptala se nakonec.
Klára se zamyslela. Ještě před pár hodinami by odpověď zněla jasně: chtěla, aby Adam pochopil, zastal se jí a vybral si ji. Teď však ta otázka znamenala něco úplně jiného.
— Už nechci mít pocit, že jsem někde navíc, — řekla pomalu. — U nikoho.
Tereza přikývla.
— Tak se tak necítíš. A hlavně tak nežij.
Noc byla neklidná. Klára se několikrát probudila a naslouchala tichu. Telefon měla vypnutý v tašce. Poprvé po dlouhé době nečekala na žádný hovor.
Ráno si u čaje telefon zapnula. Objevila osmadvacet zmeškaných volání. Zprávy přicházely jedna za druhou.
„Kde jsi?“
„Máma se bojí.“
„Už toho nech.“
„Kláro, tohle není vážné.“
„Odpověz mi.“
A ani jediná zpráva neobsahovala slovo promiň.
Poslední přišla hluboko v noci: „Děláš mi ostudu.“
Klára si ji přečetla dvakrát. Nebylo tam „je mi bez tebe těžko“, ani „mám o tebe strach“, ani „stýská se mi“. Jen děláš mi ostudu.
Pomalu vydechla.
— Už je ti to jasné? — zeptala se Tereza, když jí pohlédla do tváře.
— Ano.
Klára Adamovi zavolala. Zvedl to okamžitě, jako by celou dobu držel telefon v ruce.
— Konečně! Vůbec chápeš, co se děje? Máma celou noc nespala, hosté to pořád rozebírají, táta zuří…
— Adame, — přerušila ho. — Odpověz mi jen na jednu otázku.
— Na jakou?
— Když tvoje matka řekla, že ke stolu nepatřím… souhlasil jsi s ní?
Ticho trvalo příliš dlouho.
— Všechno zbytečně komplikuješ, — řekl nakonec. — Byla to jen formalita. Vždyť mámu znáš.
— Znám, — přikývla Klára, přestože ji nemohl vidět. — A tebe?
— Co tím chceš říct?
— Postavil ses někdy doopravdy na mou stranu?
— Jsem mezi dvěma ohni! — vybuchl podrážděně. — Ty i máma mě pořád taháte každá na svou stranu.
— Ne, Adame. Nikdy jsem po tobě nechtěla, abys volil mezi námi. Chtěla jsem jen respekt.
— A co teď? — zeptal se unaveně.
Tohle byl okamžik, kterého se celou noc bála.
— Teď budu nějakou dobu bydlet jinde, — odpověděla klidně. — Potřebuji zjistit, proč zůstávám tam, kde se za mě stydí.
— Všechno měníš v drama.
— Možná. Ale je to můj život.
— A kam půjdeš? — V jeho hlase zazněla nedůvěra. — Ke kamarádce do paneláku?
— Ano.
Krátce se zasmál.
— To je tedy nádherná vyhlídka.
Klára ucítila, jak v ní něco definitivně cvaklo a zapadlo na své místo.
— Víš, co je na tom nejpodivnější? — řekla. — Včera mě bolelo, co udělala tvoje matka. Dnes mě bolíš ty. Ale teď už mě to nebolí. Teď už je mi všechno jasné.
— Co ti je jasné?
— Že já jsem se pořád snažila vyhovět. Ty ne.
Mlčel.
— Pro věci si přijedu později, — dodala. — Až nebudeš doma.
— Kláro, počkej…
Hovor už ale ukončila.
Tereza jí opatrně položila ruku na rameno.
— To je všechno?
— Všechno.
Klára čekala slzy, hysterii nebo prázdnotu. Nic z toho však nepřišlo. Bylo ticho. Jako kdyby po dlouhých měsících konečně ustal nepřetržitý hukot.
Odpoledne se vydala do knihovny. Kolegové se divili, že ji vidí ve svém volnu, ale Klára jen řekla, že potřebuje roztřídit katalogy. V tichém sále mezi policemi se jí dýchalo snadněji. Tady ji nikdo nesrovnával s ostatními a nikdo neposuzoval podle ceny šatů.