Jedním z nejznámějších případů se stal incident z roku 1952. Modelku Janu Ferkovou tehdy požádali, aby opustila koupaliště Zlaté písky, protože bikiny návrhářky Pavly Staňkové byly podle pořadatelů příliš odvážné.
Jedna jediná fotografie se později proměnila v symbol celého sporu o to, zda žena smí přijít na veřejnou pláž v bikinách. Snímek měl pocházet z českého lázeňského města.
Na černobílé fotografii, která se v posledních letech opakovaně šířila po internetu, stojí mladá žena v bikinách vedle muže v bílé uniformě. Uživatelé sociálních sítí tvrdili, že záběr vznikl roku 1957 na kolonádním koupališti v Karlových Varech. Podle nejrozšířenější verze byl muž policista a právě ženě vypisoval pokutu za příliš odhalené plavky.
V roce 2023 se snímek objevil na velkém diskusním fóru, kde získal přes jednatřicet tisíc souhlasných reakcí a více než čtrnáct set komentářů. Doprovázel ho stručný popisek: „Policista pokutuje ženu za bikiny, rok 1957.“
Byl však tento příběh pravdivý?
Samotná fotografie je skutečná a nenese známky digitální úpravy. Její okolnosti ale zůstávají nejasné. Neexistuje žádný pevný důkaz, že žena dostala pokutu právě za svůj koupací oděv. Někteří badatelé se domnívají, že mohlo jít o naaranžovanou scénu s modelkou a hercem. Jiní připouštějí, že uniformovaný muž řešil úplně jiný přestupek.
Přesto snímek vyvolal obrovský ohlas.
Ředitel Státního oblastního archivu Gabriel Brázda později v dopise ověřovatelům faktů potvrdil, že tehdejší předpisy týkající se plavek skutečně existovaly. Co přesně se ale v okamžiku zachyceném na fotografii odehrálo, zůstalo bez odpovědi.
Podle Brázdy zakazoval zákon z roku 1932 koupání na veřejných místech „ve zcela nahém stavu a v pohoršujících koupacích úborech“. Formálně zůstal tento předpis v platnosti až do roku 2000, avšak jeho uplatňování bylo nepravidelné a záviselo na místních úřadech.
Úplnou pravdu o virálním snímku se tedy možná nikdy nedozvíme. Přesto dokonale vystihuje napětí doby, kdy bikiny nepřitahovaly pouze pohledy, ale mohly své nositelce přinést i velmi skutečné potíže.
Opravdovou oblibu si bikiny získaly až v šedesátých letech. Společnost se měnila a odvážnější střihy postupně dostávaly prostor, který jim byl dříve odpírán.
Ani tehdy však veřejnost nebyla jednotná. Konzervativnější oblasti dál odmítaly malé dvoudílné plavky jako cosi nevhodného a nebezpečně provokativního.
Příkladem byl filmový výrobní kodex přijatý už roku 1934, známý jako Havlův kodex. Dvoudílné kostýmy sice na plátně připouštěl, ale odhalený pupík zakazoval bez výjimky. Katolické Sdružení národní mravnosti zároveň vyzývalo domácí i zahraniční filmaře, aby se bikin na velkém plátně zcela vzdali.
Příchod hvězd, jakými byly Marie Novotná, Uršula Ondráčková a Brigita Bartošová, ale donutil veřejnost znovu přemýšlet o kráse, sebevědomí a ženské svobodě. Tyto ženy plavky pouze nenosily. Dokázaly, že se konkrétní model může stát součástí jejich osobnosti a nakonec i celé kulturní paměti.
Málokdo udělal pro světovou popularitu bikin tolik jako herečka českého původu Brigita Bartošová.
Nešlo jen o to, že si bikiny oblékla. Rozhodující bylo, jak je nosila. Ve svém průlomovém filmu Dívka v bikinách změnila obyčejný koupací oděv v kulturní výpověď. Její tělo se stalo ústředním motivem filmu, zahalené jen do kostkovaných bikin bez ramínek, které působily, jako by je mohl každou chvíli odnést vítr.
S dlouhými vlasy vyčesanými vzhůru a bezstarostným výrazem Brigita nepředváděla jen hereckou roli. Před očima diváků měnila pravidla toho, jak může být žena zobrazena na filmovém plátně.
Tvůrci se snažili ukázat ji jako součást slunce, vody a pobřeží. Ve skutečnosti však kamera zjevně milovala především její tělo. Film pracoval s klasickou estetikou plakátové krásky, ale Brigita nebyla pouhou ozdobou. Stala se první herečkou, která v bikinách nesla hlavní dějovou linii a dala tomuto oděvu vlastní příběh.
Nebyla první ženou, která si bikiny oblékla. Jako první je však prostřednictvím jednoho filmu proměnila v kultovní symbol a téměř přes noc získala mezinárodní slávu.
Bílé bikiny Uršuly Ondráčkové ve filmu Doktor Nula z roku 1962 se okamžitě zapsaly do dějin, protože spojily přitažlivost, sílu a filmový účinek způsobem, jaký publikum do té doby neznalo.
Když Uršula vystoupila z moře s nožem připnutým k boku, nešlo pouze o efektní vstup. Působila silně, sebejistě a nezapomenutelně. Tato scéna z ní udělala jednu z nejslavnějších filmových hrdinek své doby a upevnila bikiny v populární kultuře jako znamení odvážného ženství.
V sedmdesátých letech už byly bikiny téměř všude. Střihy se dál zmenšovaly a návrháři představili tanga i velmi úzké spodní díly. Zkracovaly se také pánské plavky, protože někdejší posedlost cudností patřila minulosti.
Současné plavky: sebevědomí, rozmanitost a přijetí vlastního těla
V jednadvacátém století už plavky neslouží jen k tomu, aby člověk vyhověl společenským očekáváním. Trh se proměnil v obrovský prostor volby.
Od střídmých jednodílných modelů přes klasické bikiny až po tanga a velmi odvážné střihy si dnes může vybrat téměř každý. Proměnil se také způsob, jakým společnost mluví o lidském těle. Do popředí se dostaly pohodlí, sebejistota a pozitivní vztah k vlastnímu vzhledu. Lidé různých postav, velikostí i původu se mohou na koupališti nebo u bazénu vyjádřit podle sebe.
Doba, kdy „správné“ plavky určovaly vyhlášky, krejčovský metr a pohled cizích lidí, je pryč. Dnes rozhoduje osobní volba. Někdo dává přednost modelu, který zakrývá téměř celé tělo, jiný zvolí ty nejmenší bikiny. Proměna pohledu na cudnost tak odráží širší společnost, která je otevřenější, tolerantnější a ochotnější přijmout rozdílnost.
To, co začalo jako zápas o slušnost a právo ukázat kousek kůže, se postupně změnilo v oslavu individuality, rozmanitosti a svobody. Až tedy příště zamíříte k vodě, připomeňte si, že nejde jen o plavky. Jde o dlouhou cestu k možnosti rozhodovat o sobě a beze strachu ukázat, kým člověk je.