Tereza stála v předsíni před zrcadlem a opatrně si upravovala náušnice. Dlouho pozorovala svůj odraz, jako by se dívala na cizí ženu, kterou čeká těžká zkouška. V očích měla neklid, který se marně snažila skrýt i sama před sebou.
„Dnes jsi nějaká nervózní,“ poznamenal Karel, který se u vedlejšího zrcadla pokoušel uvázat kravatu. „Stalo se něco?“
„Ne, všechno je v pořádku,“ odpověděla Tereza a uhladila si pramen vlasů, který jí sklouzl z účesu. „Jen má dnes narozeniny tvoje maminka. Však víš.“
„Tentokrát to proběhne klidně, slibuju.“ Karel se k ní otočil a položil jí ruce na ramena. „S mámou jsem už mluvil. Řekla mi, že žádné nepříjemné scény dělat nebude.“
Tereza se neubránila ironickému úsměvu. Věřila, že se Karel opravdu pokusil s matkou domluvit. Jenže za šest let manželství slyšela podobná ujištění tolikrát, že jim dávno nedokázala přikládat váhu. Žádná rodinná oslava ještě neproběhla bez jízlivých poznámek Věry Novotné.
Už v den jejich svatby tchyně ukázala, co si o budoucí snaše skutečně myslí. Tehdy o Tereze skoro nic nevěděla, ale přesto jí stačilo pár pohledů, aby vynesla rozsudek. Když se mladá nevěsta náhodou ocitla na chodbě matriky, zaslechla Věru, jak šeptá jedné známé:
„Kde jen Karel takovou našel? Na první pohled je jasné, že jí jde o byt. Uvidíš, že mám pravdu.“
Od toho dne měla Tereza v očích své tchyně pevně danou nálepku bezohledné ženy, která se žene za cizím majetkem. Nezáleželo na tom, že skutečnost byla úplně jiná.
První tři roky po svatbě bydleli s Karlem v pronajatém bytě. Nájem i všechny výdaje si platili sami. Později se přestěhovali do bytu, který Karel koupil na hypotéku ještě dávno předtím, než Terezu poznal. Tereza nikdy nepožadovala podíl na jeho majetku, netoužila po drahých darech ani se nesnažila využít jeho finanční situace.
Věra však zjevná fakta odmítala vidět. Mnohem lépe se jí hodilo věřit, že snacha je vypočítavá a lstivá žena, která jejího milovaného syna zmanipulovala.
Každý společný oběd se pro Terezu měnil v test trpělivosti. Tchyně vždycky našla něco, co jí vadilo. Polévka byla málo silná, účes nevkusný, šaty příliš obyčejné nebo naopak nevhodně nápadné. A když nebylo co kritizovat, Věra spolehlivě vytáhla téma vnoučat.
Karel se v takových chvílích většinou držel stranou. Občas sice unaveně řekl:
„Mami, už toho nech.“
Jakmile však matka zvýšila hlas nebo se dotčeně ohradila, okamžitě ustoupil a nechal ji pokračovat.
„Tak co, můžeme vyrazit?“ zeptal se nyní a sundal z věšáku Terezin kabát.
„Samozřejmě,“ odpověděla.
Nebyla to pravda. Uvnitř už cítila známý tlak, který ji provázel pokaždé, když měli navštívit Karlovy příbuzné.
Věřiny šedesáté narozeniny se měly slavit ve velkém. Rodina vybrala honosnou restauraci za městem a pozvala příbuzné, dlouholeté známé i blízké přátele.
V prostorném sále stály dlouhé stoly pokryté bílými ubrusy. Mezi pečlivě naaranžovanými pokrmy byly vázy s květinami, křišťálové sklenice se třpytily ve světle lustrů a číšníci tiše procházeli mezi hosty.
Terezu překvapilo, když ji oslavenkyně přivítala s přehnanou srdečností.
„Terezko, zlatíčko, jsem tak ráda, že jste přijeli!“ zvolala Věra, objala snachu a políbila ji na obě tváře.
Mluvila tak hlasitě, že se za nimi otočili i lidé na druhé straně sálu.
Tereza se zdvořile usmála. Za léta manželství pochopila, že podobná veřejná laskavost je u Věry určena především divákům a obvykle nevydrží dlouho.
Ani tentokrát netrvala ani čtvrt hodiny.
Věra právě obcházela stůl s lahví sektu, když si snachu pozorně prohlédla.
„Terezko, ty jsi nějak zhubla?“ zeptala se předstíraně starostlivě. „Ty šaty na tobě vůbec nesedí. Vypadá to, jako by sis je půjčila od někoho jiného.“
„Ne, Věro, všechno je v pořádku,“ odpověděla Tereza klidně a převzala od ní naplněnou sklenku.
„No, ty to samozřejmě musíš vědět nejlíp,“ protáhla oslavenkyně. „Ale zvenku to vypadá úplně jinak.“
Tereza pochopila, že představení právě začalo.
Jakmile se všichni usadili, rozhovor se brzy stočil k tématu, které se pro ni už dávno stalo noční můrou.
Věra začala vychvalovat Karlovu mladší sestru Kláru. Ta přijela s manželem a dvěma syny. Mladší chlapec téměř celou dobu seděl matce na klíně.
„Když se podívám na Klárku, hned mám radost,“ prohlásila Věra hrdě a ukázala na dceru. „Taková krásná rodina, dva zdraví kluci, manžel, který dobře vydělává. Doma pořádek, dostatek i láska. Přesně tak má život normální ženy vypadat.“
„Mami, ještě chvíli a úplně se začervenám,“ zasmála se Klára a políbila mladšího syna do vlasů.
„A někteří jsou už šest let svoji a pořád z toho nic není,“ pokračovala Věra a významně pohlédla na Terezu. „Člověk skoro neví, co celou tu dobu dělají.“
Jméno sice nevyslovila, ale nikdo u stolu nepotřeboval vysvětlení.
„Pracuji jako účetní ve stavební firmě,“ připomněla jí Tereza vyrovnaně. „Dobře víte, kde pracuji.“
„Copak je práce to nejdůležitější?“ okamžitě se ozvala tchyně. „A děti budou kdy? Čas utíká, Terezko. Mládí přece netrvá věčně.“
Karel se na židli neklidně zavrtěl.