Z vlaku do Ostravy: cesta za odplatou se rozjela ve chvíli, kdy si sedm mužů myslelo, že ji navždy umlčeli

Ne city. Ne bolest. Jen fakta.

Spálenina.

Tetování.

Prsten.

Hodinky.

Hlas.

Věděla, že emoce překážejí. Musí je tedy spálit stejně nemilosrdně, jako v ní válka spálila všechno ostatní.

Ostrava ji přivítala ostrým větrem, vlhkou zimou a těžkým kouřem. Město žilo svým drsným životem — hlučné, tvrdé, plné lidí, kteří se naučili přežít a neptat se zbytečně. Tady, mezi šachtami, nákladovými kolejemi a zašedlými domy, se dalo snadno zmizet. A stejně snadno šlo najít ty, kdo si mysleli, že zmizeli navždy.

Anna si pronajala pokoj u staré vdovy a představila se jako učitelka poslaná do kraje na umístěnku. Žena se na nic nevyptávala — jen jí ukázala úzkou postel, oprýskaný stůl a kamna v rohu.

V noci Anna nezamhouřila oči.

Skládala plán.

Nejdřív informace. Potom sledování. A teprve pak čin.

Chyba nepřicházela v úvahu.

První stopu našla mezi dělníky z nákladového nádraží. Několik večerů po sobě sedávala v levné jídelně u kolejiště, naslouchala útržkům řečí, ukládala si tváře, hlasy i zvyky. Uměla se mezi lidmi ztratit tak dokonale, že se stávala nikým.

A jednoho večera to zaslechla.

— Slyšel jsi o Ryšavém? — řekl jeden muž tišeji. — Má půl ksichtu, jako kdyby mu ho oheň sežral. Motá se kolem uhlí a kšeftů ze šachet.

Srdce se jí nepohnulo. Jen odložila lžíci.

Spálenina.

— Kde se dá najít?

— Když bude chtít, najde si tě sám. Často sedává v Severce.

Anna kývla tak, jako by se jí ten rozhovor vůbec netýkal.

Ještě ten večer tam šla.

Hospoda byla hlučná, zakouřená a nacpaná lidmi s těžkými pohledy. Tady se na jména neptali. Tady se dívali, jak člověk drží záda.

Vešla klidně, posadila se do vzdáleného kouta a objednala si čaj.

A čekala.

Objevil se asi za hodinu.

Tvář měl znetvořenou, kůži staženou, jako by ji kdysi olízl plamen. Smích měl chraplavý a odporný. Pohyboval se jistě, jako by mu celé místo patřilo.

Anna nezvedla hlavu.

Ale viděla všechno.

Chůzi. Ruce. Gesta.

Byl to on.

První.

Nepřistoupila k němu. Nepodívala se mu zpříma do tváře.

Odešla dřív, než si jí stačil všimnout.

Následující tři dny šla za ním jako stín. Zjistila, kde bydlí, s kým se stýká, kam chodí. Nespěchala.

Trpělivost byla její zbraň.

Bydlel v pronajatém pokoji na okraji města. Často se vracel pozdě a opilý. Žádnou ochranu si nedržel — příliš věřil vlastní nedotknutelnosti.

Čtvrté noci přišla Anna k jeho domu.

Tma byla hustá stejně jako tehdy v lese.

Stála bez hnutí a poslouchala.

Kroky. Zaskřípění dveří. Jeho hlas.

Vrátil se.

Za několik minut v okně zhaslo světlo.

Anna se přiblížila.

Tiše.

Bez jediného zvuku.

Dostala se dovnitř stejně, jako kdysi pronikala do nepřátelských štábů.

Nestihl pochopit nic.

Oči otevřel až ve chvíli, kdy už stála u něj.

— Ty… — zachraptěl a pokusil se nadzvednout.

Nedovolila mu to.

Položila mu ruku na hruď a přitiskla ho k posteli.

— Vzpomínej, — řekla potichu.

Díval se na ni prázdně, nechápavě.

Pak pochopil.

Strach v něm vzplanul okamžitě.

— Ne… počkej…

Ale Anna už odvrátila tvář.

Neposlouchala ho.

Pro ni už nebyl člověkem.

Jen položkou v seznamu.

Když bylo po všem, odešla stejně nehlučně, jako přišla.

Ráno se po městě mluvilo o nešťastné náhodě.

Nikdo nic netušil.

Jeden.

Zbývalo šest.

Anna necítila úlevu.

Prázdnota v ní zůstala.

Ale teď měla směr.

Další stopa se objevila rychleji.

Tetování.

Dozvěděla se o něm od bývalého vězně, s nímž jakoby náhodou navázala řeč. Vyprávěl o muži, který se rád chlubil minulostí a ukazoval nápis na předloktí.

Teď se jmenoval jinak.

Na jménu ale nezáleželo.

Anna ho našla v baráku na kraji města.

Žil opatrněji. Nepil. Nikomu nevěřil.

Netušil však, že už má za zády oči.

Několik dní studovala jeho denní pořádek. Všímala si, jak kontroluje okna, jak strne, když za dveřmi uslyší kroky.

Bál se.

A měl proč.

Ten večer nevešla hned.

Nejdřív světlo.

Potom ticho.

Pochopil, že je něco špatně, až když bylo pozdě.

— Kdo je tam? — vyštěkl.

Odpověď nepřišla.

Jen kroky.

Pomalé.

Nevyhnutelné.

Natáhl se po noži.

Anna byla rychlejší.

Když klesl k zemi, sklonila se a podívala se mu do očí.

— Sedm, — pronesla.

A odešla.

Dva.

Teď zbývalo pět.

Město si začalo šeptat. Lidé mluvili o podivných náhodách, o tom, že někdo odstraňuje ty, kteří kdysi překročili hranici tak daleko, že už se nemohli vrátit.

Zatím si to ale nikdo nespojoval do jednoho příběhu.

Zatím.

Anna věděla, že dál to bude těžší.

Mohli zaslechnout.

Mohli zpozornět.

Ale zastavit se nehodlala.

Každý krok měla promyšlený.

Každý pohyb přesný.

Nemstila se.

Dokončovala to, co začalo v lese.

A někde dál ostatní pořád žili.

Smáli se.

Dýchali.

Netušili, že jejich čas už začal ubývat.

Anna šla po stopě.

Pomalu.

Neodvratně.

A s každým dalším dnem v ní zůstávalo méně člověka a víc toho, co z ní udělala válka.

Třetí stopa jí vyšla vstříc sama.

Ne přes šepot, ne přes cizí vyprávění — přes chybu. Jeden ze zbývajících nebyl dost opatrný. Nezalezl do zapadlé samoty, neschoval se mezi havíře, nerozplynul se v nádražním davu. Rozhodl se žít obyčejně.

A právě tím se prozradil.

Anna ho zahlédla na trhu. Mezi lidmi, hlasy, pachem ryb, uzeného masa a mokrých prken. Stál u pultu, hádal se s prodavačkou a působil jako naprosto obyčejný člověk. Až příliš obyčejný.