Z vlaku do Ostravy: cesta za odplatou se rozjela ve chvíli, kdy si sedm mužů myslelo, že ji navždy umlčeli

Ale ruka.

Na zápěstí se zalesklo sklíčko — staré, prasklé.

Hodinky.

Prošla kolem něj, aniž zpomalila.

Uvnitř jí však cosi chladně cvaklo.

Teď jich zbývalo pět.

Tenhle nebyl jako první dva. Nepil, nekřičel, nestrhával na sebe pozornost. Měl domov, práci, pár úsporných slov se sousedy. Někdy se dokonce usmál.

Žil.

Jako by se ta noc nikdy nestala.

Anna ho sledovala týden.

Každý den.

Každý krok.

Domů se vracel vždy ve stejnou hodinu. U branky se zastavoval a rozhlížel se. Občas až příliš pozorně.

Cítil to.

Ne ji.

Něco.

Ten strach, který nemá jméno.

Anna ten pocit znala. Když za člověkem jde minulost, i když nejsou slyšet žádné kroky.

Tu noc se nepohnula hned.

Čekala.

Seděla ve stínu, dokud v domě nezhaslo. Dokud za okny nezmizely siluety. Dokud se všechno kolem neproměnilo v nehybný obraz.

Teprve pak šla blíž.

Dveře byly zamčené.

Na tom nezáleželo.

Dostala se dovnitř bez hluku.

Probudil se dřív, než k němu došla.

Posadil se na posteli.

A hned pochopil.

— Ne… — vydechl.

Nebyla to otázka.

Bylo to poznání.

Anna se zastavila několik kroků od něj.

— Pamatuješ? — zeptala se.

Sevřel víčka.

— Já… já nechtěl… donutili mě…

Slova zůstala viset ve vzduchu.

Prázdná.

Zbytečná.

Dlouho se na něj dívala.

Poprvé.

Ne jako na cíl.

Jako na člověka.

A najednou viděla.

Strach. Lítost. Ubohý pokus obhájit se.

Ale to nestačilo.

— Pozdě, — řekla tiše.

Když bylo po všem, neodešla hned.

Stála vedle něj.

Poslouchala ticho.

Tři.

Teď zbývali čtyři.

Po tom se něco změnilo.

Ne kolem ní.

Uvnitř.

Dřív bylo všechno jednoduché: cíl, cesta, konec.

Teď se objevilo něco jiného.

Myšlenky.

Otázky.

Odstrkovala je.

Ale vracely se.

Další byl nejtěžší.

Prsten.

Našla ho daleko od města, u šachty. Tam, kde lidé mizeli rychleji, než se stačili zabydlet. Tam, kde se nikdo neptal, kdo jsi a odkud přicházíš.

Byl opatrný.

Až příliš.

Změnil jméno. Způsob řeči. Dokonce i chůzi.

Ale prsten nesundal.

Proč?

Anna tomu nerozuměla.

Možná to byla památka.

Možná strach zapomenout, kým byl.

Pozorovala ho dlouho.

Déle než ostatní.

A poprvé zapochybovala.

Ne o sobě.

O tom, co dělá.

Pomáhal lidem. Dělil se o jídlo. Zastával se slabších.

Jako by se snažil splácet dluh.

Jenže minulost nezmizí.

Jen čeká.

Ten večer k němu přišla sama.

Otevřeně.

Bez stínu.

Uviděl ji hned.

Zbledl.

Ruka s prstenem se zachvěla.

— Ty… — zašeptal.

— Ano.

Neutekl.

Nevzpíral se.

Jen zůstal stát.

— Čekal jsem, — řekl.

V těch slovech nebyla nenávist ani strach.

Jen únava.

— Proč jsi ho nesundal? — zeptala se Anna a kývla k prstenu.

Podíval se na svou ruku.

— Abych nezapomněl.

Mlčela.

— Neprosím o slitování, — pokračoval. — Ale… snažil jsem se být někdo jiný.

Anna na okamžik zavřela oči.

Uvnitř se něco pohnulo.

A hned to zmizelo.

— Nestačilo to, — řekla.

Klidně přikývl.

Čtyři.

Zbývali tři.

Ale od té chvíle už nebylo nic stejné.

Každý další krok ji stál víc.

Ne kvůli nebezpečí.

Kvůli myšlenkám.

Čím dál častěji si nevybavovala onu noc.

Vybavovala si sebe.

Před ní.

Další měl být ten hlas.

Hlavní.

Nechala si ho nakonec.

On ji však našel dřív.

Stalo se to náhle.

Když se večer vracela, ucítila to.

Přítomnost.

Cizí.

Neotočila se.

Ale věděla.

Je blízko.

— Dlouho ti to trvalo, — ozvalo se za ní.

Ten hlas.

Chraplavý.

Klidný.

Zastavila se.

Pomalu se obrátila.

Stál ve stínu.

Skoro se nezměnil.

Jen oči měl jiné.

Tvrdší.

— Věděl jsem, že jsi přežila, — řekl. — Takové jako ty neumírají jen tak.

Anna mlčela.

— Ostatní už jsi uklidila? — ušklíbl se. — Dobrá práce.

Ticho mezi nimi ztěžklo.

— Proč? — zeptal se najednou.

Dlouho se na něj dívala.

— Protože jsi mě nechal naživu.

Usmál se bez radosti.

— Chyba.

— Ano.

Stáli proti sobě.

Dva lidé, kteří už vlastně neexistovali.

Jen schránky.

— Skončíme to? — zeptal se.

— Ano.

Ale nepohnula se.

Ani on.

Vteřiny se natahovaly.

Pak sklopil pohled.

— Víš… — pronesl tiše. — Já to tehdy pochopil. Až potom. Že se vrátíš.

Anna neodpověděla.

— A stejně jsem žil, — pokračoval. — Směšné, viď?

Udělala krok vpřed.

Neustoupil.

A najednou všechno zmizelo.

Ne les.

Ne noc.

Ne bolest.

Jen prázdno.

Anna se zastavila.

Ruka se nezvedla.

Poprvé.

Podíval se na ni.

— Nemůžeš? — zeptal se.

Neodpověděla.

Protože to sama nevěděla.

A právě v tom okamžiku pochopila.

Když to udělá, nezmění se nic.

Ani tehdy.

Ani teď.

Ani potom.

Prázdnota zůstane.

Navždy.

Čekal.

Ale ona spustila ruku.

— Jdi, — řekla.

Nevěřil jí.

— Co?

— Jdi.

Ticho.

Dlouhé.

Potom pomalu přikývl.

A odešel.

Beze slov.

Neohlédl se.

Anna zůstala sama.

Stála na místě dlouho.

Dokud nezačalo svítat.

Dva ještě zbývali.

Ale už je nehledala.

Cesta skončila.

Jen ne tam, kde si myslela.

Vrátila se do Prahy.

Tiše.

Nenápadně.

Do stejného pokoje.

K témuž zrcadlu.

Setřela stará slova.

A žádná nová nenapsala.

Plynul čas.

Hodně času.

Jednoho dne vytáhla harmoniku.

Tu samou.

Pro bratra.

Posadila se k oknu.

A poprvé po dlouhé době si dovolila prostě žít.

Ne jako zbraň.

Ne jako stín.

Ale jako člověk.

S bolestí.

S pamětí.

S prázdnotou, která ji už neřídila.

Někde daleko ti zbývající dál existovali.

Na tom už ale nezáleželo.

Protože skutečná bitva neskončila ve chvíli, kdy zmizeli nepřátelé.

Skončila až tehdy, když se přestala stávat jednou z nich.