Pak přejela pohledem celý sál a dodala:
„Kdo má rtěnku v tmavém odstínu višně nebo červeného vína? Prosím, ať přijde dopředu.“
Atmosféra se změnila během jediného nádechu.
Předchozí veselí vystřídalo těžké ticho.
Lidé se po sobě začali dívat.
Mezi stoly se rozběhl šepot.
Zvědavé pohledy putovaly ze strany na stranu.
Sledovala jsem jejich směr.
Několik hostů v zadní části sálu se otočilo ke stejné ženě.
K Lucii.
Lucie sklopila oči ke své skleničce.
Někdo vedle ní ji však lehce šťouchl loktem.
Pomalu vstala.
Působila, jako by nekráčela po podlaze, ale brodila se hlubokou vodou.
Lucie.
Moje kolegyně, kterou jsem znala už od vysoké školy.
Jedna z mých nejbližších přítelkyň.
Žena, která znala každou důležitou kapitolu mého života.
Poslouchala mé obavy, mou bolest i vzpomínky na ztrátu.
Při našem zasnoubení vyskočila, zvedla sklenku a zvolala: „Konečně!“ Potom mě pevně objala.
Teď kráčela k tanečnímu parketu s tváří bledou jako stěna.
Klapot jejích podpatků se rozléhal celým sálem.
Setkaly jsme se uprostřed parketu.
V ruce jsem svírala mikrofon.
„Pro tebe žádnou cenu nemám,“ řekla jsem vyrovnaně.
„Možná bys ale chtěla něco vysvětlit všem, kteří jsou tady.“
Všichni hosté zadrželi dech.
„Mohla bys nám třeba povědět, proč jsi políbila mého manžela.“
Lucie zbledla ještě víc.
„A možná bys mohla vysvětlit, proč má Martin na rukávu otisk právě tvé rtěnky.“
Sál se ponořil do úplného ticha.
Lucie pootevřela ústa.
Pak je zavřela.
A znovu otevřela.
Žádná slova z ní však nevyšla.
„Já… totiž… Kláro…“
Hlas se jí třásl.
„Já jsem jen…“
Nedokázala větu dokončit.
Ustoupila jsem o krok.
Lucie se podívala na mě.
Potom na stovky očí upřených jejím směrem.
A náhle se otočila.
Rozběhla se k nejbližším dveřím a zmizela ze sálu.
Nikdo se nesmál.
Nikdo nezatleskal.
Nikdo nic neřekl.
Všichni jen mlčky sledovali, co se právě stalo.
Já se otočila také.
Došla jsem k Aničce.
Vzala ji za malou ruku.
A odešla s ní z vlastní svatební oslavy.
Martin mi té noci volal šestkrát.
Ani jednou jsem telefon nezvedla.
V tu chvíli nemohl říct nic, co by změnilo to, co se odehrálo.
Nechtěla jsem vysvětlení.
Nechtěla jsem slyšet obhajobu.
Nejdřív jsem se potřebovala uklidnit.
Potřebovala jsem čas, abych vůbec unesla váhu toho večera.
Později v noci se telefon rozezněl znovu.
Tentokrát volala Lucie.
Jakmile jsem hovor přijala, uslyšela jsem její pláč.
Hlas se jí lámal.
Vzlykala tak silně, že jsem zpočátku sotva rozuměla jednotlivým slovům.
Mezi přerývanými větami nakonec přiznala, že Martina miluje už celé roky.
Začalo to prý ještě v době, kdy byli jen přátelé.
Nikdy si však nemyslela, že si se mnou skutečně vybuduje společný život.
„Nechci říct nic zlého…“ vypravila ze sebe a hlas se jí stále chvěl. „Ale takhle jsem to cítila, Kláro. Ty už jsi svou velkou lásku prožila. Byla jsi vdaná, měla rodinu a narodila se ti Anička. Když Pavel zemřel, zůstala jsi sama a všichni jsme viděli, jak moc tě to bolí. Jenže upřímně… nikdy jsem nevěřila, že si Martin nakonec vybere právě tebe.“
Hořce jsem se usmála a zavrtěla hlavou.
„Posloucháš se vůbec?“ zeptala jsem se. „To, co říkáš, zní strašně.“
„Já vím,“ zašeptala. „Ale musím být upřímná.“
Pokračovala, jako by mou větu ani neslyšela.
„Stalo se to hned po obřadu. Řekla jsem mu, co k němu cítím. Přiznala jsem všechno, co jsem v sobě celé roky držela. Potom jsem se k němu naklonila a pokusila se ho políbit… Jenže Martin ucukl. Proto se mu moje rtěnka otiskla na rukáv.“
Zhluboka jsem se nadechla.
„Přísahám, že za tím nebylo nic dalšího,“ pokračovala spěšně. „Martin mi polibek neopětoval. Neobjal mě. Nedal mi žádnou naději. Já jsem jen… v té chvíli úplně ztratila soudnost.“
Zavřela jsem oči.
Nenapadala mě žádná správná odpověď.
„Nevím, Lucie…“ řekla jsem nakonec.
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Mohly bychom si o tom promluvit později?“ zeptala se nejistě.
Chvíli jsem přemýšlela.
Pak jsem přikývla, přestože mě nemohla vidět.
„Ne,“ odpověděla jsem klidně, ale pevně. „Myslím, že o tomhle už spolu nikdy mluvit nebudeme.“
Následovala krátká pauza.
„Sbohem, Lucie.“
Hovor jsem ukončila.
Druhý den mi Martin poslal dlouhou zprávu.
Nesnažil se v ní bránit.
Nevymýšlel si výmluvy.
Ani se nepokoušel události převyprávět tak, aby vypadal lépe.
Jen se omlouval.
Napsal, že nevěděl, jak mi to říct, aniž by zničil náš svatební den. Proto mlčel.
A otevřeně přiznal, že to byla veliká chyba.
Své manželství jsem nezrušila.
Ale moje přátelství s Lucií?
To skončilo v tichu.
Ještě téhož dne jsem posadila Aničku na schody u terasy.
Podala jsem jí talíř nudlí, které jsme spolu připravily.
Musela jsem jí říct pravdu.
Ne celou.
Jen tolik, kolik dokázala pochopit.
„Někdo udělal špatné rozhodnutí, zlatíčko,“ vysvětlila jsem jí jemně.
Anička se mi pozorně zadívala do obličeje.
„Teta Lucie udělala něco, co nebylo správné. Ale slibuji ti, že tatínek mě nepodvedl. Jen nevěděl, co má v té chvíli udělat. Někdy lidé narazí na něco tak velkého a nečekaného, že prostě ztuhnou.“
Anička svraštila obočí.
„Takže…“ začala pomalu. „Takže nepotřebujeme nového tatínka?“