Při té otázce jsem se neubránila úsměvu.
Přitáhla jsem si ji do náruče a pevně ji objala.
„Ne, moje holčičko.“
Políbila jsem ji do vlasů.
„Tvůj táta nikam neodchází.“
Ten večer jsme byli všichni tři spolu v obývacím pokoji.
Rozvalovali jsme se na pohovce a jedli zmrzlinu vloženou mezi dvě sušenky.
Připravil ji Martin.
Anička seděla na kuchyňské lince a pomáhala mu.
Martin přišel domů o něco dřív.
V ruce držel Aniččina oblíbeného plyšového králíčka.
Hračka zůstala zapomenutá v místnosti, kde jsem se před svatbou převlékala.
Když vstoupil, zvedl králíčka nad hlavu.
„Mám dojem, že tu někdo něco zapomněl,“ řekl s opatrným úsměvem.
Radost v Aniččině tváři na okamžik pohasla.
Tiše se ke mně přisunula.
Pořád byla trochu nejistá.
Martin si toho všiml.
Pomalu k nám přistoupil.
„Mrzí mě to, zlatíčko,“ řekl klidně a zřetelně.
Anička k němu upřela oči.
„Na svatbě jsem udělal chybu. Nebyla to chyba, která by měla rozbít naši rodinu. Ale byla to chyba, která mohla lidi překvapit a zmást.“
Na chvíli se odmlčel.
Pak si před ní klekl, aby měli oči ve stejné výšce.
„Nikdy jsem nechtěl, abys ty nebo maminka byť jen na okamžik pochybovaly o tom, jak moc vás obě miluji.“
Anička si ho několik vteřin mlčky prohlížela.
Potom tiše řekla:
„Tak to je dobře.“
„Opravdu?“ zeptal se Martin.
„Ano.“
Anička přikývla.
„Protože já nechci nového tatínka.“
Martinovi se v očích objevily slzy.
I já jsem si musela setřít vláhu, která se mi shromáždila v koutku oka.
Natáhla jsem k němu ruku.
Druhou rukou jsem sevřela Aniččinu dlaň.
Martin se k nám přidal.
Naše tři ruce se propletly.
„Děkuji ti,“ řekla jsem Martinovi.
Hlas se mi zachvěl.
„Děkuji… protože se nakonec ukázalo, že jsi opravdu tím člověkem, za kterého jsem tě vždycky považovala.“
Martin se na mě podíval přes Aniččino rameno.
Tiše se usmál.
A právě takhle…
Naše malá rodina tu zkoušku přečkala.
Nebyli jsme dokonalí.
A nikdy nebudeme.
Ale zůstali jsme spolu.
A někdy je právě tohle ze všeho nejdůležitější, co rodina potřebuje.