Zůstala jsem stát bez hnutí a měla pocit, jako by se mi srdce sevřelo uvnitř hrudníku.
„Zlatíčko, proč něco takového říkáš?“ zeptala jsem se.
Upravila jsem jí pramínek vlasů, který jí spadl do tváře.
„Co se stalo?“
Anička se ke mně přitiskla blíž a ukázala na druhý konec sálu.
„Má tam rtěnku,“ vydechla.
„Na rukávu saka. Takovou tmavě červenou skvrnu.“
Podívala jsem se směrem, kterým ukazovala.
Martin stál u baru a uvolněně si povídal s kolegy z práce. Jeho sako vypadalo dokonale upraveně. Zvenčí se nezdálo, že by se dělo cokoli neobvyklého.
„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se a ze všech sil se snažila, aby můj hlas zněl klidně.
„Když si všiml, že se dívám, hned tu ruku schoval,“ trvala na svém.
Pak ke mně zvedla vážné oči.
„Já už nejsem miminko, mami. Tohle znamená nevěru, že ano?“
V tu chvíli mě ostře píchlo v žaludku.
Hudba dál hrála. Lidé se smáli, povídali si a slavili.
Pro mě se však všechny zvuky najednou vzdálily.
Jako by se celý sál propadl do naprostého ticha.
„Nechtěla jsem, abys byla smutná,“ vyhrkla Anička.
Sklopila pohled ke svým střevíčkům.
„Jen jsem si myslela, že to musíš vědět.“
Klekla jsem si k ní a políbila ji na čelo.
Vzala jsem její obličej do dlaní.
„Udělala jsi správnou věc, Aničko,“ řekla jsem.
„Děkuji, že jsi mi to pověděla.“
Ujistila jsem ji, jak moc ji miluji, a slíbila jí, že se všechno nějak vyřeší.
Potom jsem ji odvedla k mamince, která stála poblíž stolu s občerstvením.
„Můžeš na ni chvíli dohlédnout?“ zeptala jsem se a snažila se působit vyrovnaně.
Maminka se mi pozorně zadívala do tváře.
Okamžitě pochopila, že něco není v pořádku.
Nic se ale nezeptala.
Objala Aničku kolem ramen a začala jí tiše šeptat uklidňující slova.
Já se otočila a zamířila chodbou vedoucí k šatnám.
Srdce mi svírala neviditelná železná obruč.
Dokonce i obyčejný nádech mě bolel.
Martin stál u dveří a hovořil se dvěma kolegy.
Na tváři měl stále stejný bezstarostný úsměv.
Jako by se na světě vůbec nic nezměnilo.
„Martine,“ oslovila jsem ho.
Můj hlas zněl překvapivě klidně.
„Můžeš se mnou na chvíli jít někam, kde bude větší ticho?“
Zamrkal, ale na nic se neptal. Prostě mě následoval. Otevřela jsem dveře místnosti, v níž jsem se před obřadem připravovala, nechala ho vstoupit a potom za námi tiše zavřela.
Hudba a hlasy ze sálu se za silnými dveřmi změnily v tlumené hučení.
„Co se děje?“ zeptal se.
V očích měl starost, ale pořád se jemně usmíval.
„Je všechno v pořádku?“
„Sundej si sako.“
Došla jsem doprostřed pokoje a otočila se k němu.
„Cože?“ nechápal. „Proč?“
„Protože tě o to žádám.“
Držela jsem hlas pevný, přestože uvnitř mě rostla panika.
Několik vteřin se nehýbal. Pak si pomalu stáhl sako z ramen.
Přistoupila jsem blíž a pečlivě si prohlédla rukáv jeho bílé košile.
A potom jsem to uviděla.
Přesně to, o čem Anička mluvila.
Stopu rtěnky.
Nebyla to obyčejná rozmazaná šmouha.
Byl to zřetelný otisk polibku.
Barva se pohybovala mezi tmavou bordó a hlubokou červení. Na látce zůstala tak jasně, jako by ji tam někdo záměrně obtiskl.
Okraje byly lehce setřené, jako kdyby se je Martin pokusil později odstranit, ale nedokázal je vyčistit úplně.
„Odkud se to vzalo?“ zeptala jsem se a ukázala na skvrnu.
Martinovi ztuhla tvář.
„Martine?“ zopakovala jsem.
„O nic nejde,“ odpověděl okamžitě.
Až příliš okamžitě.
„Nejspíš to byla mamka. Když jsem přišel, políbila mě.“
Dívala jsem se na něj.
Nemusela jsem být vyšetřovatelka, abych poznala, že lže.
„Tvoje maminka používá už celé roky světle růžovou rtěnku,“ řekla jsem tiše.
„Tohle není růžová.“
Naklonila jsem hlavu.
„Tohle je tmavá bordó. Výrazná, nápadná červeň.“
Neodpověděl.
Nevyslovil jediné slovo.
Jen jsem pomalu přikývla, obešla ho a vrátila se do sálu.
Neplakala jsem.
Nekřičela jsem.
A nikomu jsem neřekla, co jsem právě zjistila.
Místo toho jsem vyhledala svou sestru Terezu.
Naklonila jsem se k ní a zašeptala jí do ucha:
„Potřebuji, abys mi s něčím pomohla.“
Nejdřív na mě překvapeně pohlédla.
Pak jí zvážněla tvář.
„S čím?“ zeptala se tiše.
„Věř mi,“ odpověděla jsem.
„Zahrajeme si malou hru.“
V několika rychlých větách jsem jí pověděla, co Anička viděla, co jsem našla na Martinově rukávu a proč mám podezření.
„Musím zjistit pravdu,“ dodala jsem a zhluboka se nadechla.
„Pomoz mi.“
O pár okamžiků později stála Tereza s širokým úsměvem u mikrofonu.
„Dámy a pánové!“ zavolala.
„Nevěsta pro vás připravila malé překvapení! Zahrajeme si několik veselých her a vítězové získají zvláštní odměny!“
Sálem proběhlo vzrušené šumění.
Hosté se zvědavě otočili k tanečnímu parketu.
Tereza se chovala, jako by ji všechna pravidla napadala právě v této chvíli.
„První úkol!“ zvolala vesele.
„Kdo má dnes červené ponožky?“
Hosté vybuchli smíchy.
Vzápětí dopředu nadšeně vyběhl Matěj.
Vyhrnul si nohavice a pyšně všem ukázal jasně červené ponožky.
„Výborně!“ zasmála jsem se.
Vzala jsem ze stříbrného podnosu jahodu v čokoládě a podala mu ji.
Matěj se rozzářil, jako by právě vyhrál hlavní cenu.
Tereza znovu zvedla mikrofon.
„Skvělé!“ řekla.
„A teď přichází další úkol.“
Na okamžik se odmlčela.