O několik týdnů později jsem během běžné kontroly zaznamenal, že se Boženiny prsty třesou silněji než obvykle. Pleť měla našedlou, rty téměř bez barvy a při každém nádechu se z jejího hrudníku ozývalo známé chraplavé sípání. Takový zvuk se nedal splést. Věděl jsem, že je zle.
Všimla si mého pohledu. Neodvrátila oči, jen si přitiskla starou brašnu pevněji k hrudi, jako by právě ona dokázala udržet svět pohromadě.
Přesně za tři týdny přijela sanitka. Doprovodil jsem Boženu do nemocnice, protože nebyl nikdo jiný, komu by se dalo zavolat. Její taška ležela vedle mě na sedadle a při každé zatáčce se opírala o mé stehno.
Boženina tvář během těch dní ztratila poslední zbytky zdravé barvy.
Jedno odpoledne v nemocničním pokoji poklepala dlaní na matraci vedle sebe. Pod tenkou přikrývkou vypadala menší a zranitelnější než kdy dřív, ale v očích měla stále tutéž jasnou rozhodnost.
„Sedni si ke mně, Jakube. Potřebuji tě o něco požádat.“
Posadil jsem se. Natáhla ruku a sevřela moje prsty. Byla slabá, přesto její dotek působil klidně a pevně.
„Mám poslední přání,“ začala tiše. „Možná ti bude připadat podivné. Jenže já cítím, že mi už mnoho času nezůstává. Celé roky jsem žila sama a nechci odejít s vědomím, že na konci nebyl nikdo, komu bych mohla říkat můj manžel. Vezmeš si mě?“
Nedokázal jsem odpovědět. Jen jsem na ni zíral a snažil se pochopit, zda jsem její slova slyšel správně. Božena se usmála smutně, ale bez nejmenšího náznaku nejistoty.
Pravidelné pípání monitoru rozřezávalo ticho na krátké úseky. Připadalo mi, že jsme tak seděli celé hodiny, ačkoli neuplynula ani minuta.
„Nemusíš mi odpovědět teď,“ řekla nakonec. „Vrať se domů, zkus se vyspat a pořádně si to promysli. Jen tě prosím, neodmítej mě pouze proto, že máš strach z toho, co si budou myslet druzí.“
Právě toho jsem se bál nejvíc.
Té noci jsem nezamhouřil oči. Obracel jsem se v posteli, poslouchal zvuky z ulice a znovu si přehrával každé její slovo. Jakmile se rozednilo, sedl jsem do auta, zamířil do domova a hned po příchodu odvedl Kláru do odpočinkové místnosti.
„Musím ti něco říct. A prosím, nesměj se.“
Klára opatrně položila hrnek s kávou.
„Vypadáš hrozně. Co se stalo?“
„Božena mě požádala, abych si ji vzal.“
Nezasmála se. Ani nemrkla. Několik dlouhých vteřin na mě jen hleděla, jako by čekala, že přiznám nevhodný vtip.
Potom si promnula čelo.
„Řekni mi, že jsi jí řekl ne.“
„Ještě jsem neodpověděl.“
„Jakube…“ naklonila se ke mně a ztišila hlas. „Uvědomuješ si vůbec, jak to bude vypadat? Čtyřiatřicetiletý ošetřovatel si vezme dvaaosmdesátiletou klientku, která nemá nikoho blízkého. Lidé si okamžitě vytvoří vlastní příběh. Vedení se začne ptát a nikdo nebude chtít slyšet odpověď.“
„Vím to.“
„Tak mi řekni, že ji odmítneš.“
Mlčel jsem.
„Jestli se to rozkřikne, můžeš přijít o práci tady a možná i o možnost pracovat v jakémkoli podobném zařízení,“ pokračovala. „Nikdo nebude zkoumat, co se opravdu stalo. Budou jen ukazovat prstem.“
„Božena umírá,“ řekl jsem. „Je sama. Za celou dobu mě poprvé požádala o něco, co chtěla výhradně pro sebe.“
„Mohla tě požádat o stovku jiných věcí. O návštěvu, o výlet, o poslední večeři. O cokoli, jen ne o svatbu.“
„Ale ona si přála právě tohle.“
Klára mě dlouze studovala, jako by se snažila najít rozhodnutí v mém výrazu dřív, než ho vyslovím.
„Ty jí řekneš ano, viď?“
Sklopil jsem oči.
„Nevím, jestli je to, co bych mohl ztratit já, důležitější než to, co by ztratila ona.“
Klára si povzdechla tak hluboce, až se jí zachvěla ramena.
„Tohle je přesně tvůj problém. Nikdy nevěříš, že máš ve svém životě něco, co stojí za ochranu.“
Ještě téhož odpoledne jsem se vrátil do nemocnice. Božena seděla opřená o polštáře a v rukou držela brožovanou knihu. Jakmile mě zahlédla ve dveřích, obličej se jí rozzářil známým úsměvem.
„Jsi zpátky dřív, než jsem čekala.“
„Už znám svou odpověď.“
Pomalu knihu zavřela a položila ji na stolek.
„Chci to udělat,“ řekl jsem.
V očích se jí objevily slzy. Několikrát rychle zamrkala, jako by jim odmítala dovolit sklouznout po tváři.
„To znamená… že souhlasíš?“ zašeptala.
„Ano.“
Sevřela mi ruku tak pevně, až jsem cítil každý její tenký prst. Stará plátěná taška ležela jako vždy vedle postele, přesně v dosahu její dlaně.
O týden později jsme se vzali při jednoduchém obřadu přímo v nemocničním pokoji. Oddával nás nemocniční kaplan a Klára nám byla za svědka. Tentokrát nic nenamítala. Stála vedle nás mlčky, s očima upřenýma na Boženu.
Nevěsta měla světle růžový pletený svetr. Na tváři se jí usadil tentýž odhodlaný úsměv, který jsem viděl v den našeho prvního setkání.
Bylo mi jasné, že většina lidí mé rozhodnutí nikdy nepochopí. Mně však připadalo, že dát osamělé a laskavé ženě několik posledních okamžiků opravdového štěstí je to nejmenší, co pro ni mohu udělat.
Božena a já jsme se stali manželi.
O tři dny později, téměř přesně dva roky od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali, zemřela pokojně ve spánku. Až do posledního okamžiku spočívala její ruka na mé.
Na pohřeb jsem si půjčil černý kabát. Stál jsem u hrobu, cítil v sobě jen prázdno a nedokázal si představit, co bude následovat.