Tehdy se ke mně přes mokrou trávu vydal pan Havelka, Boženin právník. V rukou nesl starou plátěnou brašnu, kterou za života nikomu nepůjčila a téměř nikdy ji nenechala bez dozoru.
Krátce se představil a potom mi tašku vložil do náruče.
Byla mnohem těžší, než by tak obyčejná věc měla být.
„Vybrala si vás z určitého důvodu,“ pronesl pan Havelka tiše. Sáhl do složky přitisknuté k boku. „Uvnitř je dopis, Jakube. Přála si, abyste ho přečetl dřív, než se stane cokoli dalšího. Než učiníte jakékoli rozhodnutí. Počítala s tím, že…“
Nedořekl to.
Mezi nás vstoupil muž v šedém obleku, sebejistě a prudce, jako by mu patřil hřbitov i všichni lidé na něm. Bylo mu kolem padesáti, vlasy mu řídly a čelist měl sevřenou tak silně, až se mu napínaly svaly ve tváři. Nikdy jsem ho předtím neviděl, ale po první větě jsem přesně věděl, kdo to je.
„Vy budete Jakub,“ řekl chladně. „Jmenuji se Petr. Jsem Boženin synovec.“
Pomalu jsem přikývl.
„Mluvila o vás.“
„To si dovedu představit.“ Přeměřil si mě od hlavy k patě. „Mladý ošetřovatel si vezme mou dvaaosmdesátiletou tetu tři dny před její smrtí. Snad chápete, jak to působí.“
„Nebylo to tak, jak si myslíte.“
„To říká každý, když je přistižen.“
Pan Havelka si významně odkašlal, jenže Petr se nenechal přerušit.
„Napadnu všechno,“ oznámil. „Sňatek, závěť, každou listinu a každý převod. Můj právník už připravuje podklady. Využil jste bezbrannou starou ženu a já nedovolím, aby vám to prošlo.“
Nevědomky jsem sevřel držadla tašky pevněji.
„Nikdy jsem jí nic nevzal.“
„Tak vám jistě nebude vadit, když mi tu brašnu okamžitě předáte.“
Podíval jsem se na pana Havelku. Téměř neznatelně zavrtěl hlavou, jako by mě beze slov varoval.
„Musím si to promyslet,“ řekl jsem nakonec a otočil se k odchodu.
„Jakube, počkejte! Nechte mě to vysvětlit!“ volal za mnou pan Havelka.
Nezastavil jsem se. Kráčel jsem pryč ulicí a nedokázal se ohlédnout. Byl jsem příliš otřesený, příliš unavený a příliš vyděšený z toho, že ostatní možná vidí něco, co si já odmítám připustit.
V pondělí se po domově začaly šířit řeči.
Nejprve jsem je spíš cítil, než slyšel.
Rozhovory v odpočinkové místnosti umlkaly ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře.
Dvě sestry na chodbě změnily téma, jakmile jsem se přiblížil.
Dokonce i lidé, o které jsem se staral déle než rok, si mě začali prohlížet jinak. Někteří se vyhýbali mému pohledu, jiní naopak sledovali každý můj pohyb.
Klára mě našla ve skladu, kde jsem rovnal čisté ručníky do polic. Vešla dovnitř a tiše za sebou zavřela.
„Ve středu si tě chce zavolat vedení. Zahájili oficiální vyšetřování.“
„Čekal jsem to.“
„Musíš si promyslet, co uděláš.“
„Vrátím všechno,“ odpověděl jsem bez váhání. „Ať je v té tašce cokoli, ať mi Božena odkázala cokoli, Petr to může dostat. Nechci, aby si jediný člověk myslel, že jsem si ji vzal kvůli penězům.“
Klára mě chvíli mlčky pozorovala.
„Jakube, přesně o to mu jde.“
„Možná na to má právo. Je její příbuzný. Patří k její krvi.“
„A co na tom záleží?“ vybuchla tiše. „Ty jsi byl její skutečná rodina. Viděla jsem vás každý den. Viděla jsem, jak čekala na tvoje kroky na chodbě a jak ses ty pokaždé zastavil, i když jsi spěchal. Vím, co jste pro sebe znamenali.“
Neodpověděl jsem. Dál jsem skládal ručníky, jeden na druhý, s přehnanou pečlivostí, protože jsem nedokázal udělat nic jiného.
„Potřebuješ plán,“ řekla nakonec.
Ten večer jsem seděl na kraji postele. Přede mnou ležela Boženina stará taška.
Stále jsem ji neotevřel.
Připadalo mi, že bych rozepnutím zipu porušil něco posvátného. Jako bych tím zároveň přiznal, že Petr měl alespoň zčásti pravdu a že jsem čekal, co mi manželství přinese.
Telefon na posteli zavibroval.
Volal pan Havelka.
„Jakube, na hřbitově jsem vám nestihl říct všechno. Než cokoli vrátíte, podepíšete nebo odmítnete, otevřete tu tašku. Přečtěte si dopis. Božena přesně věděla, že k tomuhle dojde.“
„K čemu byla připravená?“ zeptal jsem se.
„Věděla, že se Petr objeví okamžitě, jakmile se dozví o její smrti. Počítala s každým jeho krokem. To jsem vám chtěl vysvětlit, než nás přerušil. Prosím vás, otevřete ji.“
Hovor skončil.
Ještě několik dlouhých minut jsem seděl bez pohnutí a zíral na kovový jezdec zipu.
Nakonec jsem se zhluboka nadechl, položil si tašku na kolena a pomalu ji otevřel.
Uvnitř nebyly peníze.
Nenašel jsem žádné šperky.
Nebyla tam listina k domu, klíč od trezoru ani nic z toho, co jsem se bál objevit.
Taška neobsahovala vůbec nic, co jsem očekával.
„Na co tedy byla připravená?“ zašeptal jsem.