Sousedka se mě zeptala, jestli za mnou odpoledne nepřijela sestra. Jenže já žádnou sestru nikdy neměla

— Kdo to je? — zeptala jsem se a dívala se jen na Marka.

Zbledl tak silně, že mu na nose vystoupily pihy.

— Hani, poslouchej…

— Kdo to je?

Žena přesunula pohled z něj na mě.

— Myslím, že bude lepší, když odejdu.

Hlas měla měkký, příjemný, vycvičený. U takových žen zní i podlost jako rozumný návrh.

— Ne, — řekla jsem. — Když už jste sem vešla tak jistě, ještě chvíli tu zůstaňte.

Marek udělal krok ke mně.

— Hani, nedělej scénu.

A tehdy ve mně něco cvaklo.

Přesně ve chvíli, kdy mě požádal, abych v mém vlastním bytě nedělala scénu.

— Scénu? — zopakovala jsem velmi tiše. — V mojí kuchyni sedí cizí ženská, sousedka si ji plete s mojí sestrou a ty mě prosíš, abych nedělala scénu?

Žena sáhla po kabelce.

— Já opravdu raději půjdu.

— Jak se jmenujete? — zeptala jsem se.

Zaváhala jen na vteřinu.

— Petra.

— Samozřejmě, Petra, — řekla jsem. — To k vám sedí.

Marek se zašklebil.

— Hani, přestaň.

— A proč? Chtěl jsi přece klid. Tak si klidně promluvíme. Kolikrát tady byla?

Mlčel.

Podívala jsem se na ni.

— Kolikrát?

Odvrátila oči. A ten pohyb mi řekl víc než jakákoli slova. Takhle se nedívá stranou člověk, který se jednou omylem ocitl někde, kde neměl být. Takhle uhýbají lidé, kteří si dovolili už příliš mnoho a teď nevědí, jak znovu vypadat slušně.

— To není třeba, — řekl Marek.

— Co není třeba? Pravda?

Došla jsem ke dřezu, vzala včerejší ubrousek se stopou rtěnky a hodila ho na stůl.

— To je vaše?

Petra sevřela rty.

— Nejsem povinná…

— Jste. Když pijete čaj v mojí kuchyni.

Otevřela jsem dveře do koupelny.

— A vaše vlasy jsem včera splachovala v umyvadle. Mimochodem, ručník věšíte šikmo.

Marek prudce vydechl.

— Hani!

— Co „Hani“? Chceš říct, že to není pravda?

Stála proti mně — upravená, sebraně krásná tou správnou, pěstěnou krásou, na kterou jsem já už dávno neměla ani peníze, ani sílu, ani vnitřní povolení. Manikúra, tenký prsten, lehká drahá vůně. Dokonce i kabelku měla přesně takovou, jakou jsem si už dlouho chtěla koupit, ale pořád jsem to odkládala: „až budou peníze navíc“.

A nejhorší bylo, že se paní Novotná nespletla. Ta žena mi opravdu něčím připomínala mě. Ne obličejem, ne doslova. Ale typem, postavou, tím, jak držela hlavu. I věkem byla zhruba jako já, jen působila jako vylepšená verze. Jako žena, kterou bych mohla být, kdybych spala osm hodin denně, nešetřila na sobě a nenosila jedny džíny celé roky.

Z té podobnosti se mi málem zvedl žaludek.

— Je mi podobná, — řekla jsem a dívala se na manžela.

Trhl sebou.

— Hani, to teď není důležité.

— Je to strašně důležité. Proto si paní Novotná myslela, že je to moje sestra. Našel sis ji takovou schválně?

— Dost.

— Ne, není dost. Odpověz. Hledal jsi druhou mě? Jen mladší? Štíhlejší? Pohodlnější?

Petra zvedla bradu.

— Tohle už je ponižující.

Podívala jsem se na ni.

— Ponižující je, když cizí žena sedí u mě v kuchyni a rozebírá ponížení. Vlastně ne ponižující. Odporné.

Marek najednou dutě řekl:

— Ano, chodí sem už delší dobu.

Nejdřív jsem ani nepochopila, co jsem právě slyšela.

— Cože?

Přejel si dlaní po obličeji.

— Několik měsíců.

— Kolik přesně?

— Od ledna.

Byl červen.

Půl roku.

Půl roku chodila cizí žena do mého domova.

Půl roku někdo jiný věděl, jak vrže parketa v předsíni, kde leží lžíce, který hořák uvaří vodu nejrychleji, v jakém hrnku nechávám ráno nedopitou kávu.

Najednou jsem se zasmála. Hlasitě, ošklivě, nervózně. Tak se smějí lidé, kterým uvnitř už nezbývá nic, čím by drželi tvář pohromadě.

— Od ledna? Takže Silvestra jsme slavili spolu, v únoru jsi mi dal multifunkční hrnec, v březnu jsme jeli k tvojí mámě, v dubnu jsme se hádali, jestli natřít balkon, a od ledna jsi už měl ji? A vodil jsi ji sem?

— Ne vždycky sem, — vyhrkl rychle.

Podívala jsem se na něj tak, že zmlkl.

— Bože, jak šlechetné.

Petra sevřela ucho kabelky.

— Říkal, že mezi vámi je to už dlouho špatné.

To byla druhá facka toho večera.

Ne proto, že bych od ní čekala svědomí. Ale proto, že přesně takhle to vždycky funguje. Pro milenku není manželka téměř nikdy člověk. Manželka je okolnost. Pozadí. Protahovaná formalita. Žena, se kterou „už je to dávno mrtvé“, ale která z nějakého důvodu dál vaří polévku a platí internet.

Podívala jsem se na Marka.

— Mezi námi je to už dlouho špatné?

Mlčel.

— A já jsem o tom tedy jen nevěděla.

— Hani, je to složité.

— Ne. Právě že je to úplně jednoduché. Spal jsi se mnou a s ní. To je celá složitost.

Petra se náhle narovnala, jako by se alespoň teď rozhodla zachovat důstojnost.

— Nechci být součástí vašeho rozhovoru.

— Ale vy už součástí jste, — řekla jsem. — A dlouho. Dokonce si u dveří stavíte boty pěkně vedle sebe, skoro jako paní domu.

V tu chvíli Marek prudce zvýšil hlas:

— Dost! Obě dvě.

Zmlkly jsme. Dokonce i kocour, který do té doby seděl ve dveřích kuchyně, se protáhl do pokoje.

Marek těžce dýchal a díval se do stolu.

— Ano, mám s Petrou vztah. Ano, už dlouho. Ano, byla tady. A co teď?

Chvíli jsem nevěřila, že to řekl právě takhle.

— A co teď?

— Co chceš? Skandál? Mlátit nádobím? Aby to slyšeli sousedi?