Sousedka se mě zeptala, jestli za mnou odpoledne nepřijela sestra. Jenže já žádnou sestru nikdy neměla

Dívala jsem se na něj a skoro fyzicky cítila, jak ve mně umírá něco posledního. Něco, co ho ještě spojovalo s mužem, kterého jsem si kdysi brala.

— Jaký máš z toho pocit? — zopakovala jsem. — Ty se mě teď vážně ptáš, co má být dál, když jsem právě zjistila, že můj manžel půl roku vodí milenku do našeho bytu?

— Nechtěl jsem ti ublížit, — řekl.

Petra tiše dodala:

— To je pravda.

Otočila jsem se k ní tak pomalu, že se sama lekla.

— Nepřipadá vám, že v téhle větě je od vás trochu moc zbytečných slov?

Zbledla, ale přesto odpověděla:

— Já jen…

— Ne. Vy nejste „jen“. Vy už půl roku nejste „jen“. Jste cizí žena v mém bytě. A když už mluvíme upřímně, nevykládejte mi, že jste nechtěla nikomu ublížit. Lidé, kteří nechtějí ubližovat, nespí s cizími manžely.

Podívala se na Marka. Ne na mě. Na něj.

A v tu chvíli jsem to pochopila definitivně.

Ona tady už nebyla náhodná. Zvykla si na něj hledět, čekat na jeho rozhodnutí. Zvykla si myslet, že hlavním člověkem v místnosti je on.

A já jsem se najednou stala přebytečnou ve vlastní kuchyni.

— Odejděte, — řekla jsem.

— Hani… — začal Marek.

— Ne. Teď mluvím já. Odejděte. Oba.

— Ten byt je i můj.

— Zatím ano. Ale dneska z něj oba odejdete.

Zamračil se.

— Nepřeháněj.

Při té drzosti jsem se skoro zasmála.

— Přeháním? Ty půl roku vodíš milenku do mého domu a přeháním já?

Petra si konečně oblékla kabát.

— Marku, pojedu.

Pohnul se, jako by ji chtěl zastavit, a mně se zatmělo před očima.

Chtěl zastavit ji. Ji. V mém bytě.

Odešla do předsíně. Slyšela jsem, jak se obouvá. Klidně, tiše. Jako host, který se jen nešikovně zdržel o něco déle. Za okamžik bouchly dveře.

Zůstali jsme sami.

A teprve tehdy to začalo být opravdu děsivé. Cizí ženu je snazší nenávidět. Je vpád. Je narušení.

Vedle mě v kuchyni ale zůstal můj muž. Člověk, se kterým jsem prožila patnáct let. Který věděl, že se bojím jezdit v noci autem, že nesnáším syrovou cibuli, že brečím u starých písniček, že při horečce vypadám jako někdo úplně jiný.

Člověk, který mě viděl po potratu, po smrti táty, po operaci, po půjčkách, po hádkách a bezesných nocích. A právě tenhle člověk půl roku vodil cizí ženu tam, kde stály moje pantofle.

Sedla jsem si a zakryla si obličej rukama.

— Hani…

— Neříkej mi tak.

— Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle.

— A jak? Pohlednicí? Zprávou? Nebo jsi čekal, až mi jednoho dne sama otevře dveře?

Zatnul čelist.

— Zašlo to moc daleko.

— A jak to začalo? Náhodou? Spadla ti do náruče cestou ze skladu?

— Nech toho.

— Ty mi nebudeš říkat, čeho mám nechat. Lehal sis se mnou do postele po ní?

Odvrátil pohled.

To stačilo.

Cítila jsem, jak se mi do krku zvedá nevolnost.

— Vypadni.

— Uklidněme se a promluvme si.

— Pozdě. Mluvit jsi měl před půl rokem. Vypadni!

Také vstal.

— Teď nemám kam jít.

Zírala jsem na něj a chvíli jsem ani nenašla slova.

— Nemáš za kým? — zopakovala jsem. — Zvláštní. Mně se zdálo, že máš kam.

Zašklebil se.

— Nepřekrucuj to.

— Já to překrucuju? Ty jsi za mými zády žil druhý život a teď mě prosíš, ať to nepřekrucuju?

Těžce vydechl a pronesl s tupou únavou:

— Nechtěl jsem, aby to bylo takhle…

A v té chvíli mi naprosto jasně došlo, proč ženy někdy házejí po mužích talíře. Ne proto, že jsou hysterické. Ale proto, že před nimi v určité chvíli stojí člověk, který zničil všechno, a mluví o sobě, jako by omylem odbočil do špatné ulice.

— Ne, — řekla jsem. — Ty jsi to chtěl přesně takhle. V citech se člověk zamotá. Ty sis to ale zařídil pohodlně: manželka večer, milenka přes den. Jedna ti pere ponožky, druhá nechává korálovou rtěnku na ubrouscích. Dokonalý servis.

Sedl si zpátky, jako bych ho udeřila.

— Říkáš hrozné věci.

— Hrozné věci jsi dělal ty.

Odešla jsem do ložnice a zavřela dveře. Třásla jsem se. Chtěla jsem rozbít zrcadlo, něco zlomit, roztrhat všechny jeho košile. Místo toho jsem otevřela skříň — jen abych si vzala tašku — a na horní polici v rohu uviděla sáček z obchodu se spodním prádlem.

Nový. Čistý. Ne můj.

Vytáhla jsem ho. Uvnitř ležela krajková souprava světle béžové barvy. Zjevně ne v mé velikosti. Krásná, drahá. Rozhodně ne z těch, které se kupují manželce, se kterou je „už dlouho všechno špatně“.

Ruce mi zledovatěly.

Když jsem se vrátila do kuchyně, Marek seděl u stolu s výrazem, jako bych já přistihla jeho při něčem nepříjemném.

Mlčky jsem před něj hodila sáček.

Zbledl.

— Co je to?

Neodpověděl.

— To je pro ni? — zeptala jsem se. — Převlékala se tady? V naší ložnici?

— Hani…

— Odpověz!

— Koupil jsem to dávno. Nestihl jsem jí to dát.

— A schoval jsi to u nás ve skříni? Tam, kde jsou moje věci? Tam, kde spíme?

V hlavě mi něco prasklo. Popadla jsem šedý hrnek ze stolu a mrštila jím o zeď. Rozletěl se na střepy. Kocour v pokoji divoce zaječel. Marek vyskočil.

— Zbláznila ses?

— Ano, — řekla jsem. — Vypadá to, že konečně.

Pohnul se ke mně, jako by mi chtěl sáček vzít, ale ustoupila jsem.

— Ani krok.

— Uklidni se.

— Uklidňuj ji. Možná se jí ten tvůj klidný tón líbí. Podle všeho si tady zvykla už na ledacos.

Sedl si zpátky a zíral do podlahy.

Vytáhla jsem telefon a zavolala Kláře, kamarádce.