Dívala jsem se na něj a skoro fyzicky cítila, jak ve mně umírá něco posledního. Něco, co ho ještě spojovalo s mužem, kterého jsem si kdysi brala.
— Jaký máš z toho pocit? — zopakovala jsem. — Ty se mě teď vážně ptáš, co má být dál, když jsem právě zjistila, že můj manžel půl roku vodí milenku do našeho bytu?
— Nechtěl jsem ti ublížit, — řekl.
Petra tiše dodala:
— To je pravda.
Otočila jsem se k ní tak pomalu, že se sama lekla.
— Nepřipadá vám, že v téhle větě je od vás trochu moc zbytečných slov?
Zbledla, ale přesto odpověděla:
— Já jen…
— Ne. Vy nejste „jen“. Vy už půl roku nejste „jen“. Jste cizí žena v mém bytě. A když už mluvíme upřímně, nevykládejte mi, že jste nechtěla nikomu ublížit. Lidé, kteří nechtějí ubližovat, nespí s cizími manžely.
Podívala se na Marka. Ne na mě. Na něj.
A v tu chvíli jsem to pochopila definitivně.
Ona tady už nebyla náhodná. Zvykla si na něj hledět, čekat na jeho rozhodnutí. Zvykla si myslet, že hlavním člověkem v místnosti je on.
A já jsem se najednou stala přebytečnou ve vlastní kuchyni.
— Odejděte, — řekla jsem.
— Hani… — začal Marek.
— Ne. Teď mluvím já. Odejděte. Oba.
— Ten byt je i můj.
— Zatím ano. Ale dneska z něj oba odejdete.
Zamračil se.
— Nepřeháněj.
Při té drzosti jsem se skoro zasmála.
— Přeháním? Ty půl roku vodíš milenku do mého domu a přeháním já?
Petra si konečně oblékla kabát.
— Marku, pojedu.
Pohnul se, jako by ji chtěl zastavit, a mně se zatmělo před očima.
Chtěl zastavit ji. Ji. V mém bytě.
Odešla do předsíně. Slyšela jsem, jak se obouvá. Klidně, tiše. Jako host, který se jen nešikovně zdržel o něco déle. Za okamžik bouchly dveře.
Zůstali jsme sami.
A teprve tehdy to začalo být opravdu děsivé. Cizí ženu je snazší nenávidět. Je vpád. Je narušení.
Vedle mě v kuchyni ale zůstal můj muž. Člověk, se kterým jsem prožila patnáct let. Který věděl, že se bojím jezdit v noci autem, že nesnáším syrovou cibuli, že brečím u starých písniček, že při horečce vypadám jako někdo úplně jiný.
Člověk, který mě viděl po potratu, po smrti táty, po operaci, po půjčkách, po hádkách a bezesných nocích. A právě tenhle člověk půl roku vodil cizí ženu tam, kde stály moje pantofle.
Sedla jsem si a zakryla si obličej rukama.
— Hani…
— Neříkej mi tak.
— Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle.
— A jak? Pohlednicí? Zprávou? Nebo jsi čekal, až mi jednoho dne sama otevře dveře?
Zatnul čelist.
— Zašlo to moc daleko.
— A jak to začalo? Náhodou? Spadla ti do náruče cestou ze skladu?
— Nech toho.
— Ty mi nebudeš říkat, čeho mám nechat. Lehal sis se mnou do postele po ní?
Odvrátil pohled.
To stačilo.
Cítila jsem, jak se mi do krku zvedá nevolnost.
— Vypadni.
— Uklidněme se a promluvme si.
— Pozdě. Mluvit jsi měl před půl rokem. Vypadni!
Také vstal.
— Teď nemám kam jít.
Zírala jsem na něj a chvíli jsem ani nenašla slova.
— Nemáš za kým? — zopakovala jsem. — Zvláštní. Mně se zdálo, že máš kam.
Zašklebil se.
— Nepřekrucuj to.
— Já to překrucuju? Ty jsi za mými zády žil druhý život a teď mě prosíš, ať to nepřekrucuju?
Těžce vydechl a pronesl s tupou únavou:
— Nechtěl jsem, aby to bylo takhle…
A v té chvíli mi naprosto jasně došlo, proč ženy někdy házejí po mužích talíře. Ne proto, že jsou hysterické. Ale proto, že před nimi v určité chvíli stojí člověk, který zničil všechno, a mluví o sobě, jako by omylem odbočil do špatné ulice.
— Ne, — řekla jsem. — Ty jsi to chtěl přesně takhle. V citech se člověk zamotá. Ty sis to ale zařídil pohodlně: manželka večer, milenka přes den. Jedna ti pere ponožky, druhá nechává korálovou rtěnku na ubrouscích. Dokonalý servis.
Sedl si zpátky, jako bych ho udeřila.
— Říkáš hrozné věci.
— Hrozné věci jsi dělal ty.
Odešla jsem do ložnice a zavřela dveře. Třásla jsem se. Chtěla jsem rozbít zrcadlo, něco zlomit, roztrhat všechny jeho košile. Místo toho jsem otevřela skříň — jen abych si vzala tašku — a na horní polici v rohu uviděla sáček z obchodu se spodním prádlem.
Nový. Čistý. Ne můj.
Vytáhla jsem ho. Uvnitř ležela krajková souprava světle béžové barvy. Zjevně ne v mé velikosti. Krásná, drahá. Rozhodně ne z těch, které se kupují manželce, se kterou je „už dlouho všechno špatně“.
Ruce mi zledovatěly.
Když jsem se vrátila do kuchyně, Marek seděl u stolu s výrazem, jako bych já přistihla jeho při něčem nepříjemném.
Mlčky jsem před něj hodila sáček.
Zbledl.
— Co je to?
Neodpověděl.
— To je pro ni? — zeptala jsem se. — Převlékala se tady? V naší ložnici?
— Hani…
— Odpověz!
— Koupil jsem to dávno. Nestihl jsem jí to dát.
— A schoval jsi to u nás ve skříni? Tam, kde jsou moje věci? Tam, kde spíme?
V hlavě mi něco prasklo. Popadla jsem šedý hrnek ze stolu a mrštila jím o zeď. Rozletěl se na střepy. Kocour v pokoji divoce zaječel. Marek vyskočil.
— Zbláznila ses?
— Ano, — řekla jsem. — Vypadá to, že konečně.
Pohnul se ke mně, jako by mi chtěl sáček vzít, ale ustoupila jsem.
— Ani krok.
— Uklidni se.
— Uklidňuj ji. Možná se jí ten tvůj klidný tón líbí. Podle všeho si tady zvykla už na ledacos.
Sedl si zpátky a zíral do podlahy.
Vytáhla jsem telefon a zavolala Kláře, kamarádce.
