Já mám tmavé vlasy, barvím si je na kaštanovo.
Světlé vlasy měla moje máma, ale máma k nám přes den nejezdila a v koupelně se nám rozhodně neprohrabovala.
Zvedla jsem vlas ke světlu. Dlouhý, tenký, skoro zlatý.
— Co tam tak dlouho děláš? — ozval se Marek za dveřmi.
— Nic, — odpověděla jsem a spláchla vlas do umyvadla.
U večeře jsem skoro nic nesnědla. Marek vyprávěl o novém dodavateli, který nedodal zboží včas, o šéfovi idiotovi, o řidiči, který zase pomotal papíry. Přikyvovala jsem tam, kde bylo třeba, a myslela jen na jediné: jestli byla odpoledne v našem bytě žena, seděla tady. V téhle kuchyni.
Mohla se opírat loktem o tenhle stůl, dívat se z tohohle okna, možná se dokonce smát jeho pracovním historkám, které jsem já slyšela už tisíckrát.
A nejodpornější nebylo ani to. Nejhorší bylo, jak rychle si moje představivost začala domalovávat celý obraz. Její hrnek. Její vlasy. Její rtěnka. Její vůně. Její ruce na mojí kuchyňské lince. Její obličej v mém zrcadle.
V noci jsem skoro nezamhouřila oči.
Marek ležel vedle mě a dýchal pravidelně, těžce, známě. Před třinácti lety mě ten zvuk uklidňoval víc než jakýkoli prášek.
Ležela jsem obličejem ke zdi a vybavovala si poslední měsíce. Přesněji řečeno, můj mozek mi sám podstrkoval detaily a hledal v nich souvislosti. Jeho pozdní příchody z práce. Nový parfém, drahý, úplně jiný než ty, které si obvykle kupoval v drogerii. Košili, kterou jsem u něj předtím neviděla. Jeho podráždění, když jsem jednou vzala jeho telefon jen proto, abych se podívala na čas, a on prudce řekl: „Hani, nelez mi do toho.“
Tehdy mě ranila právě ta formulace. Ne „neber to“, ne „mám tam práci“, ale „nelez mi do toho“. Jako bych už byla něčím ponižujícím. Kontrolorkou. Podezíravou ženou. Tou nervózní manželkou, před kterou chlapi pořád něco schovávají.
Nikdy jsem mu nekontrolovala telefon. Nikdy jsem mu neprohledávala kapsy. Nehledala účtenky. Vždycky jsem měla pocit, že když se lidé dostanou až sem, je už stejně konec, jen z nějakého důvodu protahují bolest.
Ráno odešel dřív než já. Políbil mě na spánek, poprosil mě, ať nezapomenu zaplatit internet, a řekl, že večer přijde později — ve skladu mají inventuru.
V práci jsem do oběda seděla jako pod vodou. V jednom e-mailu jsem spletla datum, do kávy jsem si nasypala sůl místo cukru. Pak jsem se přistihla, že už dobrých deset minut zírám na jednu buňku v tabulce a myslím na korálový otisk na ubrousku.
V jednu hodinu jsem to nevydržela a zavolala na pevnou linku. Skoro jsme ji nepoužívali, ale neodpojili jsme ji, protože tchyně ráda volala právě tam.
Nikdo to nezvedl.
Za deset minut jsem zavolala znovu.
Obsazeno.
Samozřejmě to nemuselo znamenat vůbec nic. Vůbec nic. Jenže uvnitř mě už se stalo něco, co později nejde vzít zpátky: podezření dostalo potvrzení, byť jen drobné.
Vydržela jsem v kanceláři do čtyř a pak odešla s tím, že mě strašně bolí hlava. Sedla jsem si v kavárně naproti našemu domu tak, abych viděla na vchod. Nejdřív jsem se styděla. Potom mi ze sebe bylo špatně. A nakonec mi to bylo jedno.
Seděla jsem u okna, předstírala, že koukám do telefonu, a cítila se jako naprostá hlupačka. Skoro čtyřicet let. Dospělá ženská, účetní, splácím hypotéku, plánuju dovolenou podle slev, kupuju mámě léky v lékárně. A teď sleduju vlastní vchod jako hrdinka levné melodramatické slátaniny.
V 16:38 přišla k domu žena ve světlém kabátě.
Poznala jsem ji hned.
Střední postava. Světlé vlasy stažené nízko do culíku. Světlý kabát, pěkná kabelka, rovná záda. A jakási celková, nepříjemná podobnost. Ne přesná, ne. Ale typ. Z dálky by nás opravdu někdo mohl považovat za příbuzné.
Zastavila se u dveří, podívala se do telefonu, zasunula ho do kabelky a vešla dovnitř. Někdo jí otevřel přes aplikaci.
Ještě asi půl minuty jsem seděla bez hnutí. Pak jsem prudce vstala, shodila lžičku na zem, hodila peníze na stůl a šla k domu.
Ve výtahu se mi udělalo horko. V šestém patře jsem skoro běžela ke dveřím.
Z našeho bytu se ozýval ženský smích. Obyčejný smích ženy, která se cítí v bezpečí.
Zasunula jsem klíč do zámku a na okamžik jsem jím nedokázala otočit. Prsty mi jako by znecitlivěly. Stála jsem před vlastními dveřmi a bála se vstoupit do vlastního bytu.
Pak jsem přece jen otevřela.
V předsíni stály béžové boty. Klidné, klasické, drahé. Ne nové — ne takové, ve kterých se člověk strojí na tajnou schůzku, ale takové, ve kterých přichází sebejistě a po svém.
Na skříňce vedle mých klíčů ležely sluneční brýle v tenké zlaté obroučce.
Když jsem vešla do kuchyně, oba zmlkli.
Marek stál u okna. Ona seděla u stolu a před ní opravdu stál můj bílý hrnek s uraženým ouškem.
Nejdřív jsem se nedívala ani na ně, ale právě na ten hrnek. Mozek asi nedokáže přijmout všechno najednou, a tak se zachytí nějakého předmětu.
Teprve potom jsem zvedla oči.
Žena vstala.
— Dobrý den, — řekla.
A po tomhle zdvořilém „dobrý den“ jsem měla chuť ji udeřit. Za ten klid, za tu zdrženlivost, za tu téměř obchodní korektnost. Právě to na tom bylo nejstrašnější. Jako by nepřišla za mým mužem, ale řešit schůzi společenství vlastníků.
