Rozloučila se s tchyní, jenže hovor omylem neukončila — a pak uslyšela, proč si ji její manžel doopravdy vzal

Složitý projekt. Samozřejmě. Rozhovor s matkou o nových způsobech, jak z ní vylákat peníze, jistě vyžadoval mimořádné úsilí. Na konci zprávy se skvělo srdíčko. Manžel svou roli zamilovaného muže hrál dokonale.

Začala psát:

„Dobře, miláčku. Hlavně se nepřepracuj!“

Potom větu smazala a omezila se na krátké: „Dobře.“

Teď potřebovala všechno v klidu promyslet.

Mohla hned zítra podat žádost o rozvod, vyhodit Petra ze dveří s jedním kufrem a pokusit se na tuhle rodinu zapomenout jako na zlý sen. Jenže takový konec jí připadal příliš jednoduchý. Půl roku ji podváděli, vychutnávali si vlastní chytrost a vysmívali se její důvěřivosti. Opravdu to mělo skončit obyčejným rozloučením?

Rodinná večeře, kterou navrhl sám Petr, jí však nabídla dokonalou příležitost udělat za vším krásnou tečku.

Klára otevřela kontakty a zavolala mladší sestře Veronice.

— Kláro, ahoj! Jak se máš? Dlouho jsme spolu pořádně nemluvily.

— Ahoj, Veru. Chci ti něco navrhnout. Pamatuješ si ten dům, který jsem koupila krátce před svatbou?

— Jasně! Viděla jsem fotky. Je úžasný!

— V sobotu chci uspořádat velkou rodinnou večeři a pozvat všechny příbuzné. Přijedete s Tomášem?

— Skvělý nápad! Samozřejmě že přijedeme. Kdo tam ještě bude?

— Naši rodiče, paní Novotná, Petrův bratr s manželkou a dětmi. Myslím, že se nás sejde kolem deseti.

— Výborně. Máme něco přivézt?

— Nic není potřeba. Všechno připravím. Jen přijeďte v dobré náladě.

Když hovor ukončila, Klára si sepsala kompletní seznam hostů. Společnost se měla sejít opravdu zajímavá. Zvlášť s ohledem na to, že její otec Petrovi nikdy příliš nedůvěřoval a považoval ho za lehkomyslného, i když to nikdy neřekl přímo.

Následující dva dny připomínaly nekonečnou telenovelu.

Navenek Klára žila jako obvykle: věnovala se práci, mluvila s manželem a odpovídala na starostlivé zprávy jeho matky. Uvnitř ní však zároveň dozrával pečlivě promyšlený plán, který se s každou hodinou rýsoval jasněji.

Hned další ráno začal Petr o rodinné oslavě sám.

— Sluníčko, — pronesl u snídaně, — co kdybychom pozvali všechny příbuzné do tvého nového domu?

— To je nádherný nápad! — odpověděla Klára nadšeně. — Zrovna jsem na to nedávno myslela. Kdy to uděláme?

— Mohli bychom v sobotu. Já zavolám mámě a bratrovi, ty pozveš svoje.

— Skvělé, domluveno.

— Bude to krásné!

Petr ji políbil na tvář a odešel se chystat do práce. Klára zůstala v kuchyni a pomalu dopíjela kávu.

Ano, Petře. Bude to opravdu krásné.

Ve čtvrtek večer jí tchyně poslala další zprávu:

„Klárko, promiň, že zase obtěžuji. Nemohla bys mi poslat ještě deset tisíc? Doktor mi předepsal další léky a na kartě už nemám skoro nic.“

Klára peníze odeslala a přitom přemýšlela, za co budou ve skutečnosti utracené.

Za novou kabelku? Za večeři v drahé restauraci? Možná za nábytek nebo domácí spotřebič?

„Samozřejmě, paní Novotná. Peníze už jsou odeslané. Moc se na vás v sobotu těším!“

„Děkuju, drahá moje! Nemůžu se dočkat, až uvidím ten tvůj nádherný dům.“

Klára se pousmála a odložila telefon.

Sobota byla slunečná a teplá.

Od rána se hostitelka věnovala posledním přípravám: kontrolovala prostírání, rozmisťovala květiny a zkoušela domácí ozvučení. Zvláštní pozornost věnovala reproduktorům v obývacím pokoji. Zvuk se musel dobře nést nejen domem, ale i na terasu.

Petr se neustále motal kolem ní.

— To je nádherný stůl! Vypadá to jako z časopisu! — rozplýval se a upravoval ubrousky.

— Miláčku, poprvé v tomhle domě hostíme rodinu. Chci, aby všechno dopadlo dokonale.

— Jasně. Je to přece náš dům, — řekl tiše Petr, ale hned hlasitěji dodal: — Samozřejmě, sluníčko. Ty máš jako vždycky pravdu.

Klára se v duchu ušklíbla. Nemovitost koupila za vlastní peníze ještě před svatbou. Petr však zjevně předpokládal, že po obřadu automaticky získal právo i na majetek své ženy.

Jako první přijeli Klářini rodiče. Otec byl jako vždycky spíš mlčenlivý, ale dům si pozorně prohlédl a uznale přikývl. Matka se okamžitě vydala pomáhat dceři s posledními úpravami.

— Klárko, ty jsi šikovná, — říkala, zatímco rovnala mísy s předkrmy. — Dům jako ze snu, manžel pozorný. Život se ti krásně uspořádal.

— Ano, mami, — odpověděla Klára tiše. — Manžela mám opravdu velmi pozorného.

Potom dorazila Veronika s Tomášem, po nich Petrův bratr Marek s rodinou. Jako poslední se objevila Božena Novotná. Vypadala výborně: elegantní nové šaty a drahá kabelka.

Klára si hned všimla, že doplněk musel stát nejméně padesát tisíc korun. Zajímalo by ji, jestli byl pořízen z peněz na neexistující artrózu, nebo měla tchyně ještě jiný zdroj příjmů.

— Klárko, moje drahá! — Božena políbila snachu na obě tváře. — To je neuvěřitelně krásný dům! Petřík mi hodně vyprávěl, ale nedovedla jsem si představit, že je to tady až tak nádherné!

— Děkuju. Pojďte dál a chovejte se jako doma.

Večeře začala v teplé rodinné atmosféře. Hosté chválili jídlo, interiér i vkus hostitelky. Petr předváděl mimořádnou galantnost: naléval víno, vyprávěl vtipné historky a pečlivě hrál ideálního manžela i zetě. Jeho matka hrála svou roli stejně dobře. Ptala se Klářiných rodičů na zdraví, zajímala se o Veroničinu práci a dojímala se nad chováním Markových dětí.