Rozloučila se s tchyní, jenže hovor omylem neukončila — a pak uslyšela, proč si ji její manžel doopravdy vzal

— Stejně mám trochu strach, — pokračovala Božena. — Co když mě jednou nabídne, že půjde se mnou k doktorovi?

— Uklidni se, mami. Za prvé, Klára nemá absolutně žádný volný čas. Za druhé, medicíně nerozumí ani trochu. Ty falešné zprávy jí úplně stačí. Kdyby se náhodou začala vyptávat, řeknu, že se stydíš chodit na vyšetření s ní, nebo vymyslím něco jiného. Neboj.

Klára přitiskla telefon blíž k uchu.

Takže dokumenty, které jí tchyně tak dojemně ukazovala, byly padělané. A ona se ani nepokusila ověřit, jestli jsou pravé. Copak se sluší pochybovat o nemocném příbuzném?

— Mimochodem, — pokračoval Petr věcným tónem, — za dva nebo tři měsíce musíme tu historku s procedurami postupně ukončit. Začnu ji připravovat na koupi auta. Nějak to spojím s pracovní nutností.

— A co když Klára navrhne, aby se služební auto koupilo přes firmu?

— Nenavrhne. Ona má všechno přísně oddělené: práce zvlášť, rodina zvlášť. Asi ji tak tatínek vychoval, když jí naservíroval hotovou firmu na stříbrném podnose.

Klára bolestivě sevřela pěsti.

Jako by firmu pět let nerozvíjela sama. Jako by netrávila bezesné noci nad projekty, nehledala klienty, dodavatele, švadleny, grafiky a obchodníky. Otec jí skutečně poskytl počáteční kapitál a podpořil její rozhodnutí. Všechno ostatní však bylo výsledkem její vlastní práce. V očích manžela přesto zůstávala bohatou hloupou holčičkou, které starostlivý tatínek koupil drahou hračku.

— Víš, co je na tom nejzábavnější? — pokračoval Petr. — Ona doopravdy věří, že jsem do ní bláznivě zamilovaný. Měla bys vidět, jak Klára září, když přijdu domů. Takové důvěřivé kotě.

— Petříku, — matčin hlas se najednou ztišil a změkl, — ty k ní opravdu vůbec nic necítíš? Vždyť je to celkově dobrá holka.

— Co s tím mají společného city? Nejsem přece krutý člověk. Samozřejmě mi je sympatická. Ale především je Klára hrozně pohodlná. Vysoké příjmy, skvělé vyhlídky a hezká bohatá manželka. O tom většina chlapů může jen snít.

— To je pravda, — souhlasila tchyně. — Jen si dej pozor, abys nic nepokazil. Co kdyby přece jen něco vytušila?

— Nevytuší nic. Až příliš lidem věří. Proč myslíš, že jsem ji požádal o ruku tak rychle? Pochopil jsem, že taková žena dlouho sama nezůstane: hezká, úspěšná a hodná. Druhá taková šance by už přijít nemusela.

Klára pomalu vstala z křesla a přešla k oknu. Za sklem se rozprostíraly střechy rodinných domů. Nedávno si v téhle klidné části za Prahou koupila prostornou dvoupatrovou vilu. Petr žertoval, že teď budou mít ideální místo pro velké rodinné oslavy. Ještě před půl rokem jí ta slova připadala tak romantická.

— Poslyš, co kdybychom o víkendu udělali rodinnou večeři? — navrhl náhle Petr. — Klára se nedávno sama ptala, kdy pozveme příbuzné do nového domu.

— A k čemu ti to bude?

— Ukážu jí, jaký jsem starostlivý rodinný typ. Bude mít skvělou náladu a pak můžu začít řeč o autě. Po příjemném rodinném večeru milovanému manželovi určitě neřekne ne.

Rodinná večeře. Klára se bezděčně pousmála.

Jak nádherná ironie. Opravdu snila o tom, že pozve příbuzné do nového domu. Chtěla všem ukázat, jak semknutá rodina z nich vznikla a jak dobře spolu všichni vycházejí. Nejvíc byla hrdá na vztah s Boženou, protože ne každá snacha má tak moudrou a pečující tchyni.

— Ty vážně chceš pořádat rodinný večer?

— Jasně. Pozveme tvoji sestru s manželem, mého bratra a ostatní příbuzné. Klára bude šťastná a já dostanu auto, které chci.

Ve sluchátku se ozvaly kroky.

— Dobře, mami, už musím. Musím se vrátit do kanceláře, než někdo ženě řekne, že jsem nebyl na pracovišti.

— Běž, synku. A pamatuj: se vším se musí opatrně. Auto je auto, ale slepici, která snáší zlatá vejce, je zatím brzy podříznout.

Klára uslyšela zaklapnutí dveří a potom šustění. Božena zřejmě konečně vzala telefon do ruky. Spojení se přerušilo.

Několik minut stála Klára nehybně u okna a snažila se pochopit, co právě vyslechla.

Slepice, která snáší zlatá vejce. Překvapivě přesná definice.

Ironicky se pousmála a otevřela aplikaci, která automaticky ukládala telefonní hovory.

Tenhle zvyk získala už v prvním roce vedení firmy. Tehdy se jeden dodavatel pokusil popřít ústní domluvu. Od té doby se každý její pracovní i soukromý hovor ukládal do zabezpečeného cloudového úložiště.

Potřebný soubor byl na místě. Dvacet tři minut, které obsahovaly její rozhovor s tchyní i všechno, co následovalo po omylem neukončeném hovoru.

Klára nahrávku přetočila a znovu si pustila nejostřejší úryvky.

„Neženil jsem se s bohatou ženskou jen tak,“ „naivní a štědrá husička“, „slepice, která snáší zlatá vejce“.

Každá věta bolela, ale zároveň v ní pomalu rostl chladný, ostrý vztek.

Půl roku žila ve vymyšleném světě. V něm ji milující manžel každé ráno něžně líbal před odchodem do práce a hodná tchyně se zajímala o její zdraví a úspěchy. Ve skutečnosti ji tihle lidé používali jen jako stálý zdroj peněz.

Telefon zavibroval. Přišla zpráva od Petra:

„Sluníčko, dneska se zdržím. Projekt je složitý, musím dokončit návrh. Nečekej na mě s večeří. Miluju tě.“

Klára si text přečetla dvakrát.