Pavel hodil rychlý pohled na Lenku.
— Neřekl jsem, že byt je můj. Řekl jsem, že se to dá zařídit.
Jana vyšla z ložnice s dětskou taškou v ruce.
— Řekl jsi: bydlete v klidu, majitelka proti tomu nic nemá.
Pavel vzplanul.
— Myslel jsem si, že Lence to vadit nebude! Byt je přece prázdný!
Lenka se krátce zasmála, ale bez úsměvu.
— Ty ses rozhodl myslet za mě?
— Chtěl jsem pomoct lidem!
— Za peníze?
Pavel otevřel ústa, ale odpovědět nedokázal.
Lenka položila potvrzení na komodu.
— Vzal sis od nich peníze za můj byt. Pustil jsi cizí lidi do mojí ložnice. Otevíral jsi moje skříně. Hrabal ses v mých dokumentech. A teď chceš tvrdit, že jsi jen pomáhal?
Pavel si přejel rukou po zátylku.
— Leni, nedělej z toho drama. Bydleli by tu týden. Maximálně dva. Pak jsem ti to chtěl říct.
— Až bych se vrátila a našla tu cizí lidi?
— No tak bys neumřela.
Jana se k němu prudce otočila.
— Ty vůbec slyšíš, co říkáš? Spali jsme s dětmi v cizím bytě! Co kdyby zavolala policii a odvezli nás to vysvětlovat?
— Nikdo by vás nikam nevezl, — zabručel Pavel. — Uklidněte se už.
Lenka se na bývalého manžela zadívala tak pozorně, až uhnul očima.
— Peníze jim vrátíš hned.
— Nemám u sebe celou částku v hotovosti.
— Převodem.
— Leni, nerozkazuj mi.
— Tak volám policii. A vy tři budete situaci vysvětlovat už policistům. Mám potvrzení, fotky i tvoje klíče.
Pavel zrudl. U spánků se mu objevily červené skvrny.
— Ty jsi vždycky ráda tlačila na pilu!
— A ty jsi vždycky rád bral cizí věci a tvářil se, že na ně máš právo.
Ta slova ho zasáhla přesně.
Prudce se odvrátil, vytáhl telefon a začal Michalovi posílat peníze.
Michal stál vedle něj a kontroloval příchozí platbu. Když mu telefon v ruce cinkl, řekl:
— Přišly.
— Celá částka? — upřesnila Lenka.
— Ano.
— Tak sbalte zbytek.
Balili skoro hodinu.
Jana mlčky vytahovala věci ze skříně, skládala dětské oblečení, sbírala kosmetiku a ručníky. Pokaždé, když mezi Lenčinými věcmi našla něco svého, zčervenala ještě víc.
— Omlouvám se, — řekla nakonec tiše, když zůstaly v ložnici samy. — Chápu, že to nemusíte poslouchat, ale opravdu jsme to nevěděli.
Lenka se na ni podívala.
— Měli jste uzavřít normální smlouvu s majitelkou.
— Měli.
— A zkontrolovat doklady.
Jana přikývla.
— Ano. Jenže… když máte dvě děti, nájem na poslední chvíli padne, věci už jsou sbalené a někdo najednou řekne: je tu možnost, nastěhujte se klidně dnes… hlava přestane fungovat.
Lenka ji nahlas nelitovala. Ale vztek na Janu téměř zmizel.
Všechna zloba teď patřila Pavlovi.
— Vezměte si hračky z postele.
— Hned.
V předsíni se Pavel snažil něco tiše vysvětlovat Michalovi.
— No tak proč se teď tváříš uraženě? Peníze máš zpátky.
— Ty jsi nás podrazil.
— Nikdo nikoho nepodrazil.
Michal položil tašku na zem.
— Pustil jsi moje děti do cizího bytu. Dochází ti to vůbec?
Pavel se zašklebil.
— Už toho nech.
Lenka vyšla z ložnice.
— Pavle, zůstaneš tady do konce a zkontroluješ, že si odnesou všechny svoje věci. Potom spolu pojedeme k tobě pro druhý svazek klíčů, který určitě někde máš.
Trhl sebou.
— Nikam nepojedu.
— Pojedeš.
— Ty už nejsi nikdo, abys mi poroučela.
— Přesně tak. Nejsem ti nikdo. A proto nemáš právo používat můj byt. Jestli jsi zapomněl, můžu ti to připomenout před svědky i před policií.
Pavel sevřel čelisti.
— Tvoje povaha se úplně zkazila.
— Ne. Jen jsem dřív dlouho vysvětlovala. Teď rovnou jednám.
Když Michal s Janou vynesli poslední tašky, děti už seděly v autě před domem. Jana se vrátila pro kočárek a na okamžik se zastavila ve dveřích.
— Vaše ručníky jsme nechali v koupelně. Nic jsme si nevzali. Prosím, zkontrolujte to.
— Zkontroluju.
— A ještě… Opravdu jsem vám nechtěla vlézt do domu.
Lenka přikývla.
— Věřím vám.
Jana zřejmě čekala jinou odpověď, ale nehádala se. Vyšla ven a opatrně za sebou zavřela dveře.
V bytě zůstala jen Lenka a Pavel.
Okamžitě se změnil. Před cizími lidmi se držel drze, sebejistě. Teď mu ramena poklesla, ale místo lítosti se mu v obličeji objevilo podráždění.
— No, pěkné divadlo jsi předvedla.
Lenka pomalu obešla předsíň, zkontrolovala skříň, nahlédla do koupelny, do kuchyně i do ložnice.
— Kdy sis udělal kopii klíčů?
Pavel pokrčil rameny.
— Dávno. Ještě když jsme spolu bydleli.
— Po rozvodu jsem tě žádala, abys mi vrátil všechny svazky.
— Zapomněl jsem.
— Ne, Pavle. Nechal sis je schválně.
Mlčel.
— Proč?
— Člověk nikdy neví. Kdyby bylo něco potřeba.
— Potřeboval jsi pronajímat můj byt příbuzným.
— Ne pronajímat, jen je dočasně pustit.
— Za peníze.
Rozčílil se.
— A co, mám všem pomáhat zadarmo? Sami nabídli, že se odvděčí.
Lenka se na něj dívala, jako by ho viděla poprvé.
Kdysi s tímhle člověkem prožila skoro osm let. Věděla, jak pije kávu, kam obvykle odkládá ovladač, jak se vzteká, když prohrává šachy v telefonu. Ale teď před ní nestál bývalý manžel. Stál tam cizí muž, který upřímně nechápal, proč nemůže nakládat s něčím, co mu nepatří.
— Ty sis byl jistý, že se o tom nedozvím.
Pavel si odfrkl.
— Vždyť ses neměla vrátit.
— Přesně.
Pochopil, že řekl příliš.
Lenka vzala kabelku.
— Jedeme.
— Kam?
— Pro ostatní klíče.
