„Promiňte, kdo vlastně jste a proč máte svoje věci v mé ložnici?“ Lenka se vrátila domů dřív a za dveřmi vlastního bytu našla cizí rodinu, kterou tam pustil její bývalý manžel

Pavel hodil rychlý pohled na Lenku.

— Neřekl jsem, že byt je můj. Řekl jsem, že se to dá zařídit.

Jana vyšla z ložnice s dětskou taškou v ruce.

— Řekl jsi: bydlete v klidu, majitelka proti tomu nic nemá.

Pavel vzplanul.

— Myslel jsem si, že Lence to vadit nebude! Byt je přece prázdný!

Lenka se krátce zasmála, ale bez úsměvu.

— Ty ses rozhodl myslet za mě?

— Chtěl jsem pomoct lidem!

— Za peníze?

Pavel otevřel ústa, ale odpovědět nedokázal.

Lenka položila potvrzení na komodu.

— Vzal sis od nich peníze za můj byt. Pustil jsi cizí lidi do mojí ložnice. Otevíral jsi moje skříně. Hrabal ses v mých dokumentech. A teď chceš tvrdit, že jsi jen pomáhal?

Pavel si přejel rukou po zátylku.

— Leni, nedělej z toho drama. Bydleli by tu týden. Maximálně dva. Pak jsem ti to chtěl říct.

— Až bych se vrátila a našla tu cizí lidi?

— No tak bys neumřela.

Jana se k němu prudce otočila.

— Ty vůbec slyšíš, co říkáš? Spali jsme s dětmi v cizím bytě! Co kdyby zavolala policii a odvezli nás to vysvětlovat?

— Nikdo by vás nikam nevezl, — zabručel Pavel. — Uklidněte se už.

Lenka se na bývalého manžela zadívala tak pozorně, až uhnul očima.

— Peníze jim vrátíš hned.

— Nemám u sebe celou částku v hotovosti.

— Převodem.

— Leni, nerozkazuj mi.

— Tak volám policii. A vy tři budete situaci vysvětlovat už policistům. Mám potvrzení, fotky i tvoje klíče.

Pavel zrudl. U spánků se mu objevily červené skvrny.

— Ty jsi vždycky ráda tlačila na pilu!

— A ty jsi vždycky rád bral cizí věci a tvářil se, že na ně máš právo.

Ta slova ho zasáhla přesně.

Prudce se odvrátil, vytáhl telefon a začal Michalovi posílat peníze.

Michal stál vedle něj a kontroloval příchozí platbu. Když mu telefon v ruce cinkl, řekl:

— Přišly.

— Celá částka? — upřesnila Lenka.

— Ano.

— Tak sbalte zbytek.

Balili skoro hodinu.

Jana mlčky vytahovala věci ze skříně, skládala dětské oblečení, sbírala kosmetiku a ručníky. Pokaždé, když mezi Lenčinými věcmi našla něco svého, zčervenala ještě víc.

— Omlouvám se, — řekla nakonec tiše, když zůstaly v ložnici samy. — Chápu, že to nemusíte poslouchat, ale opravdu jsme to nevěděli.

Lenka se na ni podívala.

— Měli jste uzavřít normální smlouvu s majitelkou.

— Měli.

— A zkontrolovat doklady.

Jana přikývla.

— Ano. Jenže… když máte dvě děti, nájem na poslední chvíli padne, věci už jsou sbalené a někdo najednou řekne: je tu možnost, nastěhujte se klidně dnes… hlava přestane fungovat.

Lenka ji nahlas nelitovala. Ale vztek na Janu téměř zmizel.

Všechna zloba teď patřila Pavlovi.

— Vezměte si hračky z postele.

— Hned.

V předsíni se Pavel snažil něco tiše vysvětlovat Michalovi.

— No tak proč se teď tváříš uraženě? Peníze máš zpátky.

— Ty jsi nás podrazil.

— Nikdo nikoho nepodrazil.

Michal položil tašku na zem.

— Pustil jsi moje děti do cizího bytu. Dochází ti to vůbec?

Pavel se zašklebil.

— Už toho nech.

Lenka vyšla z ložnice.

— Pavle, zůstaneš tady do konce a zkontroluješ, že si odnesou všechny svoje věci. Potom spolu pojedeme k tobě pro druhý svazek klíčů, který určitě někde máš.

Trhl sebou.

— Nikam nepojedu.

— Pojedeš.

— Ty už nejsi nikdo, abys mi poroučela.

— Přesně tak. Nejsem ti nikdo. A proto nemáš právo používat můj byt. Jestli jsi zapomněl, můžu ti to připomenout před svědky i před policií.

Pavel sevřel čelisti.

— Tvoje povaha se úplně zkazila.

— Ne. Jen jsem dřív dlouho vysvětlovala. Teď rovnou jednám.

Když Michal s Janou vynesli poslední tašky, děti už seděly v autě před domem. Jana se vrátila pro kočárek a na okamžik se zastavila ve dveřích.

— Vaše ručníky jsme nechali v koupelně. Nic jsme si nevzali. Prosím, zkontrolujte to.

— Zkontroluju.

— A ještě… Opravdu jsem vám nechtěla vlézt do domu.

Lenka přikývla.

— Věřím vám.

Jana zřejmě čekala jinou odpověď, ale nehádala se. Vyšla ven a opatrně za sebou zavřela dveře.

V bytě zůstala jen Lenka a Pavel.

Okamžitě se změnil. Před cizími lidmi se držel drze, sebejistě. Teď mu ramena poklesla, ale místo lítosti se mu v obličeji objevilo podráždění.

— No, pěkné divadlo jsi předvedla.

Lenka pomalu obešla předsíň, zkontrolovala skříň, nahlédla do koupelny, do kuchyně i do ložnice.

— Kdy sis udělal kopii klíčů?

Pavel pokrčil rameny.

— Dávno. Ještě když jsme spolu bydleli.

— Po rozvodu jsem tě žádala, abys mi vrátil všechny svazky.

— Zapomněl jsem.

— Ne, Pavle. Nechal sis je schválně.

Mlčel.

— Proč?

— Člověk nikdy neví. Kdyby bylo něco potřeba.

— Potřeboval jsi pronajímat můj byt příbuzným.

— Ne pronajímat, jen je dočasně pustit.

— Za peníze.

Rozčílil se.

— A co, mám všem pomáhat zadarmo? Sami nabídli, že se odvděčí.

Lenka se na něj dívala, jako by ho viděla poprvé.

Kdysi s tímhle člověkem prožila skoro osm let. Věděla, jak pije kávu, kam obvykle odkládá ovladač, jak se vzteká, když prohrává šachy v telefonu. Ale teď před ní nestál bývalý manžel. Stál tam cizí muž, který upřímně nechápal, proč nemůže nakládat s něčím, co mu nepatří.

— Ty sis byl jistý, že se o tom nedozvím.

Pavel si odfrkl.

— Vždyť ses neměla vrátit.

— Přesně.

Pochopil, že řekl příliš.

Lenka vzala kabelku.

— Jedeme.

— Kam?

— Pro ostatní klíče.