— Řekl jsem, že žádné další nejsou.
Lenka vytáhla telefon.
— Tak počkáme na policii tady.
Pavel si tiše zaklel.
— Dobře. Jeden svazek mám doma. Pro jistotu.
— Tak ten si vezmeme.
K Pavlovu bytu jeli mlčky.
Lenka seděla za volantem, Pavel vedle ní na sedadle spolujezdce. Několikrát začal mluvit, ale pokaždé zmlkl.
Před vchodem zamručel:
— Chápeš aspoň, že jsem to neudělal ze zlého úmyslu?
Lenka vypnula motor.
— Je mi jedno, jestli to bylo ze zloby nebo z hlouposti. Výsledek je stejný.
Pavel na ni úkosem pohlédl.
— Dřív jsi byla jiná.
— Dřív jsem si myslela, že člověku stačí normálně něco vysvětlit a pochopí to.
— A teď?
— Teď se dívám na činy.
Vystoupil z auta první.
V jeho bytě byl nepořádek. V chodbě se válely tašky, na židli visela bunda a na podlaze stála krabice s nářadím.
Pavel sáhl do horní zásuvky komody a vytáhl svazek s malým přívěskem ve tvaru modré rybičky.
Lenka ten přívěsek poznala. Koupila ho kdysi u moře, ještě během manželství.
— Tady.
Vzala si klíče.
— Ještě nějaké?
— Ne.
— Podívej se pořádně.
Pavel podrážděně otevřel další zásuvku, pak kuchyňskou poličku a nakonec krabici s nářadím.
V krabici se našel ještě jeden klíč.
Lenka ho zvedla dvěma prsty.
— A tohle je co?
Pavel uhnul pohledem.
— Náhradní.
— Třetí svazek?
— Už na to zapomeň!
Lenka vložila klíč do kabelky.
— Já nezapomínám. Jen jsem dřív neříkala všechno nahlas.
Když se vrátila domů, okamžitě zavolala zámečníka.
Přijel večer.
Zatímco měnil zámky, sousedka z pátého patra, paní Dvořáková, vyšla vynést odpadky a zastavila se u dveří.
— Leničko? Vidím, že jste tu dnes měla nějaké stěhování. Ještě jsem si říkala, že je to divné, vždyť tu bydlíte sama.
Lenka se unaveně usmála.
— Nebylo to stěhování. Spíš omyl bývalého manžela.
Sousedka okamžitě ožila.
— Tak to on sem včera přivedl ty lidi? Ještě jsem se ptala, na jak dlouho. A on říkal, že jste domluvení.
Lenka se k ní otočila.
— To řekl?
— Samozřejmě. Já si ho pamatuju, dřív tu bydlel. Tak jsem si řekla: když je to bývalý manžel, asi to máte vyřízené.
V tu chvíli zámečník vytáhl starý zámek.
Lenka se podívala na kovový mechanismus v jeho rukou a nečekaně pocítila úlevu. Ne radost. Ne vítězství. Jen úlevu: dveře konečně přestanou být průchodem pro člověka, který měl už dávno zůstat v minulosti.
— Teď už domluvené není nic, — řekla.
Paní Dvořáková zakroutila hlavou.
— To jsou věci. Když nemá svoje, hospodaří s cizím.
Lenka na to neodpověděla.
Druhý den Pavel znovu volal.
Lenka hovor nepřijala.
Napsal jí zprávu:
„Leni, nedělejme z toho skandál. Přestřelil jsem. Nikomu o tom neříkej.“
Přečetla si ji a odložila telefon.
Za hodinu přišla druhá:
„Michal teď všem volá. Dělá ze mě podvodníka.“
Lenka odpověděla až tehdy:
„Dal jsi mu k tomu důvod.“
Pavel zavolal skoro okamžitě. Tentokrát to zvedla.
— Ty ses mě vážně rozhodla potopit? — spustil bez pozdravu.
— Zatím jsem nic neudělala.
— Ale můžeš?
— Můžu.
Zmlkl.
— Leni, vždyť víš, že další problémy se mi teď vůbec nehodí.
— A mně se cizí lidé v ložnici hodili dokonale?
— Omluvil bych se, kdybys se mnou mluvila normálně.
Lenka si dokonce odtáhla telefon od ucha a podívala se na displej.
— Pavle, ty teď smlouváš o omluvu?
Podrážděně vydechl.
— S tebou se nedá.
— Tak nevolej.
— Chtěl jsem říct, že všechny klíče už máš.
— Zámky jsou vyměněné.
Na druhém konci znovu nastala pauza.
— To jsi byla rychlá.
— Ano. Tentokrát rychlá.
Ukončila hovor.
Zdálo se, že tím by to mělo skončit.
Jenže za dva dny Lenka dostala zprávu z neznámého čísla.
„Dobrý den. Tady Jana. Omlouvám se, že píšu. Pavel nereaguje. Slíbil vrátit peníze za stěhování a zkažený den. Chápu, že s tím nemáte nic společného. Jen vás chci varovat: mému muži říkal, že má přístup ještě k nějaké vaší chatě. Je to pravda?“
Lenka si zprávu přečetla dvakrát.
Chata.
Pavel nikdy neuměl včas přestat.
Chata nepatřila Lence, ale jejímu otci. Malý domek za městem, kam občas jezdila v létě. Pavel tam během manželství býval, ale klíče mít neměl.
Okamžitě zavolala otci.
— Tati, nezůstaly Pavlovi náhodou klíče od chaty?
Otec se podivil.
— Já jsem mu je před pár lety sám dával, když pomáhal kontrolovat střechu. Nevrátil je potom? Myslel jsem, že je dal tobě.
Lenka zavřela oči a pomalu si přejela dlaní po čele.
— Ne. Nedal.
— Co se stalo?
— To je na dlouho. Jen mi řekni, jestli teď na chatě nikdo není.
— Není. Včera jsem tam byl, všechno je zamčené.
— Zítra tam pojedu a vyměním zámky na brance i na domě.
— Leni, co ten vykuk provedl?
— Usoudil, že cizí klíče z něj dělají majitele.
Otec krátce zaklel.
— Pojedu s tebou.
Na chatu dorazili ráno.
Dům stál tiše, žádné stopy cizí přítomnosti tam nebyly. Lenka obešla pozemek, zkontrolovala kůlnu, okna i dveře.
Všechno bylo zavřené.
Otec stál vedle ní a mačkal v rukou starou kšiltovku.
— Nikdy by mě nenapadlo, že je Pavel něčeho takového schopný.
Lenka se křivě pousmála.
— Mě taky ne. Dokud jsem neuviděla cizí kočárek ve své předsíni.
Otec prudce otočil hlavu.
— Jaký kočárek?
A tak mu Lenka pověděla všechno.
Bez zbytečných podrobností, ale dost na to, aby pochopil podstatu.
