„Promiňte, kdo vlastně jste a proč máte svoje věci v mé ložnici?“ Lenka se vrátila domů dřív a za dveřmi vlastního bytu našla cizí rodinu, kterou tam pustil její bývalý manžel

— Řekl jsem, že žádné další nejsou.

Lenka vytáhla telefon.

— Tak počkáme na policii tady.

Pavel si tiše zaklel.

— Dobře. Jeden svazek mám doma. Pro jistotu.

— Tak ten si vezmeme.

K Pavlovu bytu jeli mlčky.

Lenka seděla za volantem, Pavel vedle ní na sedadle spolujezdce. Několikrát začal mluvit, ale pokaždé zmlkl.

Před vchodem zamručel:

— Chápeš aspoň, že jsem to neudělal ze zlého úmyslu?

Lenka vypnula motor.

— Je mi jedno, jestli to bylo ze zloby nebo z hlouposti. Výsledek je stejný.

Pavel na ni úkosem pohlédl.

— Dřív jsi byla jiná.

— Dřív jsem si myslela, že člověku stačí normálně něco vysvětlit a pochopí to.

— A teď?

— Teď se dívám na činy.

Vystoupil z auta první.

V jeho bytě byl nepořádek. V chodbě se válely tašky, na židli visela bunda a na podlaze stála krabice s nářadím.

Pavel sáhl do horní zásuvky komody a vytáhl svazek s malým přívěskem ve tvaru modré rybičky.

Lenka ten přívěsek poznala. Koupila ho kdysi u moře, ještě během manželství.

— Tady.

Vzala si klíče.

— Ještě nějaké?

— Ne.

— Podívej se pořádně.

Pavel podrážděně otevřel další zásuvku, pak kuchyňskou poličku a nakonec krabici s nářadím.

V krabici se našel ještě jeden klíč.

Lenka ho zvedla dvěma prsty.

— A tohle je co?

Pavel uhnul pohledem.

— Náhradní.

— Třetí svazek?

— Už na to zapomeň!

Lenka vložila klíč do kabelky.

— Já nezapomínám. Jen jsem dřív neříkala všechno nahlas.

Když se vrátila domů, okamžitě zavolala zámečníka.

Přijel večer.

Zatímco měnil zámky, sousedka z pátého patra, paní Dvořáková, vyšla vynést odpadky a zastavila se u dveří.

— Leničko? Vidím, že jste tu dnes měla nějaké stěhování. Ještě jsem si říkala, že je to divné, vždyť tu bydlíte sama.

Lenka se unaveně usmála.

— Nebylo to stěhování. Spíš omyl bývalého manžela.

Sousedka okamžitě ožila.

— Tak to on sem včera přivedl ty lidi? Ještě jsem se ptala, na jak dlouho. A on říkal, že jste domluvení.

Lenka se k ní otočila.

— To řekl?

— Samozřejmě. Já si ho pamatuju, dřív tu bydlel. Tak jsem si řekla: když je to bývalý manžel, asi to máte vyřízené.

V tu chvíli zámečník vytáhl starý zámek.

Lenka se podívala na kovový mechanismus v jeho rukou a nečekaně pocítila úlevu. Ne radost. Ne vítězství. Jen úlevu: dveře konečně přestanou být průchodem pro člověka, který měl už dávno zůstat v minulosti.

— Teď už domluvené není nic, — řekla.

Paní Dvořáková zakroutila hlavou.

— To jsou věci. Když nemá svoje, hospodaří s cizím.

Lenka na to neodpověděla.

Druhý den Pavel znovu volal.

Lenka hovor nepřijala.

Napsal jí zprávu:

„Leni, nedělejme z toho skandál. Přestřelil jsem. Nikomu o tom neříkej.“

Přečetla si ji a odložila telefon.

Za hodinu přišla druhá:

„Michal teď všem volá. Dělá ze mě podvodníka.“

Lenka odpověděla až tehdy:

„Dal jsi mu k tomu důvod.“

Pavel zavolal skoro okamžitě. Tentokrát to zvedla.

— Ty ses mě vážně rozhodla potopit? — spustil bez pozdravu.

— Zatím jsem nic neudělala.

— Ale můžeš?

— Můžu.

Zmlkl.

— Leni, vždyť víš, že další problémy se mi teď vůbec nehodí.

— A mně se cizí lidé v ložnici hodili dokonale?

— Omluvil bych se, kdybys se mnou mluvila normálně.

Lenka si dokonce odtáhla telefon od ucha a podívala se na displej.

— Pavle, ty teď smlouváš o omluvu?

Podrážděně vydechl.

— S tebou se nedá.

— Tak nevolej.

— Chtěl jsem říct, že všechny klíče už máš.

— Zámky jsou vyměněné.

Na druhém konci znovu nastala pauza.

— To jsi byla rychlá.

— Ano. Tentokrát rychlá.

Ukončila hovor.

Zdálo se, že tím by to mělo skončit.

Jenže za dva dny Lenka dostala zprávu z neznámého čísla.

„Dobrý den. Tady Jana. Omlouvám se, že píšu. Pavel nereaguje. Slíbil vrátit peníze za stěhování a zkažený den. Chápu, že s tím nemáte nic společného. Jen vás chci varovat: mému muži říkal, že má přístup ještě k nějaké vaší chatě. Je to pravda?“

Lenka si zprávu přečetla dvakrát.

Chata.

Pavel nikdy neuměl včas přestat.

Chata nepatřila Lence, ale jejímu otci. Malý domek za městem, kam občas jezdila v létě. Pavel tam během manželství býval, ale klíče mít neměl.

Okamžitě zavolala otci.

— Tati, nezůstaly Pavlovi náhodou klíče od chaty?

Otec se podivil.

— Já jsem mu je před pár lety sám dával, když pomáhal kontrolovat střechu. Nevrátil je potom? Myslel jsem, že je dal tobě.

Lenka zavřela oči a pomalu si přejela dlaní po čele.

— Ne. Nedal.

— Co se stalo?

— To je na dlouho. Jen mi řekni, jestli teď na chatě nikdo není.

— Není. Včera jsem tam byl, všechno je zamčené.

— Zítra tam pojedu a vyměním zámky na brance i na domě.

— Leni, co ten vykuk provedl?

— Usoudil, že cizí klíče z něj dělají majitele.

Otec krátce zaklel.

— Pojedu s tebou.

Na chatu dorazili ráno.

Dům stál tiše, žádné stopy cizí přítomnosti tam nebyly. Lenka obešla pozemek, zkontrolovala kůlnu, okna i dveře.

Všechno bylo zavřené.

Otec stál vedle ní a mačkal v rukou starou kšiltovku.

— Nikdy by mě nenapadlo, že je Pavel něčeho takového schopný.

Lenka se křivě pousmála.

— Mě taky ne. Dokud jsem neuviděla cizí kočárek ve své předsíni.

Otec prudce otočil hlavu.

— Jaký kočárek?

A tak mu Lenka pověděla všechno.

Bez zbytečných podrobností, ale dost na to, aby pochopil podstatu.