Pavlův rukopis poznala okamžitě. Nerovný, rozmáchlý, s dlouhými tahy u písmen. V potvrzení stálo, že Pavel převzal peníze za dočasné ubytování Michalovy rodiny v bytě na uvedené adrese. Dole bylo včerejší datum.
Lenka položila list na stůl.
— Takže si za to ještě vzal peníze.
Michal si prudce přejel dlaní po obličeji.
— To je hnus…
Jana sevřela popruh kabelky tak silně, až jí zbělely prsty.
— My jsme to nevěděli. Opravdu. Mluvil tak jistě. Řekl, že jste ho sama požádala, aby na byt dohlédl, dokud tu nebudete. Nastěhovali jsme se teprve včera. Věci jsme si ještě ani pořádně nevybalili.
— Včera?
— Ano. Přivezl nás sem sám. Pomohl nám vynést kufry. Ukázal, kde je ložní prádlo.
Lenka pohlédla směrem k ložnici.
— V mojí skříni?
Jana sklopila oči.
— Říkal, že to můžeme používat.
Lenka vytáhla telefon.
— Teď nám to Pavel vysvětlí sám.
Vytočila číslo bývalého manžela.
První hovor odmítl.
Druhý také.
Potřetí to zvedl podrážděným hlasem:
— Leni, mám práci. Co je?
— Přijeď.
— Kam?
— Do mého bytu.
Na druhém konci se rozhostila pauza.
— Vždyť jsi na služební cestě.
— Už ne.
Pavel mlčel tak dlouho, že se Lenka podívala na displej, jestli se hovor nepřerušil.
— Leni, hlavně prosím tě bez hysterie…
— Za čtyřicet minut budeš tady. Nebo okamžitě volám policii a tvoji příbuzní budou vysvětlovat, kdo je sem pustil.
— Policii nevolej. Hned jedu.
Lenka hovor ukončila.
Michal se napjatě zeptal:
— Co máme dělat teď?
— Balit.
Jana vyskočila.
— Ale máme děti! Přece nemůžeme teď hned skončit na ulici!
Lenka se na ni pozorně zadívala. V té ženě nebyla drzost, kterou v první vteřině čekala. Byla v ní únava, strach a vztek — ale ne na Lenku. Jana očividně pochopila, že ji někdo zatáhl do cizího příběhu, a teď sama nevěděla, jak se z něj dostat ven.
— Máte auto?
— Máme.
— Máte ve městě příbuzné?
Michal odpověděl po krátké odmlce:
— U mojí sestry můžeme přespat. Má ale garsonku, bude to natěsno.
— Natěsno není důvod bydlet v cizím bytě bez souhlasu majitelky.
Přikývl.
— Ano. Máte pravdu.
Jana si zakryla obličej rukama.
— Já to tušila. Říkala jsem ti, Michale, že je to celé až moc pohodlné. Hezký byt, rychle, bez smlouvy, jen potvrzení… A ty pořád: je to příbuzný, ten nás nepodvede.
Michal mlčel.
Lenka vešla do obýváku.
Děti se na ni dívaly nejistě. Holčička tiskla k hrudi toho samého plyšového zajíce, chlapec položil tablet na kolena.
— Budete si muset posbírat hračky, — řekla Lenka o něco mírněji. — Rodiče vám to teď vysvětlí.
Holčička se tiše zeptala:
— Vy nás vyhazujete?
Lenka si k ní dřepla, ale nepředstírala něhu, kterou v sobě v té chvíli necítila.
— Dospělí se špatně domluvili. Vy za nic nemůžete. Teď rodiče sbalí věci a pojedete jinam.
Holčička přikývla, ale rty se jí rozechvěly.
Lenka se narovnala.
Na děti se nezlobila. Jenže každá minuta, kdy cizí lidé zůstávali v jejím domově, ji dráždila víc a víc.
Vrátila se do kuchyně.
— Balte. Pavel tu brzy bude.
Zatímco Jana skládala věci v ložnici, Lenka procházela bytem a kontrolovala, čeho všeho se stačili dotknout.
V koupelně na její poličce stály cizí šampony. V koši ležely ručníky, které Jana zřejmě vytáhla ze skříně. Na pračce se sušily dětské ponožky.
V pracovně zahlédla Lenka Michala u regálu.
Rychle ustoupil.
— Jen jsem bral krabici. Dali jsme do ní kabely.
Lenka přikývla, ale i tak došla k polici. Dokumenty neležely tak, jak je tam nechala. Jedna obálka byla otevřená.
— Kdo se toho dotýkal?
Michal se zamračil.
— Já ne.
Ze ložnice se ozval Janin hlas:
— Pavel se díval. Říkal, že je potřeba zkontrolovat, jestli tam nemáte osobní věci, které by bylo lepší uklidit.
Lenka ztuhla.
Potom vzala obálku do ruky.
Uvnitř byly kopie starých dokumentů k bytu, pojistka a účtenky. Nebylo tam nic mimořádně cenného, ale samotná představa, že se Pavel hrabal v jejích papírech, ji přiměla několikrát zhluboka nadechnout, aby nezačala křičet.
Vyfotila otevřenou obálku, zásuvku, cizí věci v pokojích, kufry, kočárek i ručně psané potvrzení.
Michal ji sledoval zachmuřeně.
— Budete podávat trestní oznámení?
Lenka se k němu otočila.
— Zatím si dokumentuju, co se stalo. Jak to skončí, záleží na Pavlovi.
— Vrátí nám peníze?
— Zeptejte se jeho. Ale z mého bytu se stejně odstěhujete.
Michal zatnul zuby a přikývl.
Pavel přijel za třicet pět minut.
Lenka slyšela, jak spěšně odemyká svým klíčem. Takže jeden svazek mu opravdu zůstal.
Vstoupil do předsíně, uviděl kufry, Michala s taškami, Janu s červenýma očima a Lenku, která stála u zrcadla se složkou v rukou.
— Leni, hlavně nezačínej…
Natáhla dlaň.
— Klíče.
Pavel nesáhl do kapsy hned. Nejdřív se pokusil usmát.
— Já ti to teď všechno vysvětlím.
— Klíče.
Vytáhl svazek se dvěma klíči na starém přívěsku.
Lenka si ho vzala a okamžitě se zeptala:
— Ještě nějaké máš?
— Ne.
— Dobře si to rozmysli.
Pavel podrážděně vydechl.
— Řekl jsem, že ne.
Michal k němu prudce vykročil.
— Vrať peníze.
Pavel se na něj otočil.
— Počkej. Teď to vyřešíme.
— Co chceš řešit? Řekl jsi, že byt patří tobě a bývalé ženě. Tvrdil jsi, že nás sem můžeš nastěhovat. Vzal sis peníze.
