Už jsem neměla sílu čelit dalším rodinným otázkám o tom, proč jsem stále sama. Proto mě napadl plán, který byl tak pošetilý, až mohl fungovat. Oslovila jsem muže bez domova a požádala ho, aby na sváteční rodinné večeři sehrál roli mého snoubence. Nabídla jsem mu teplou postel, čisté oblečení a pořádné jídlo. Zpočátku všechno vypadalo dokonale. Pak se na něj moje matka podívala a její tvář se změnila.
Seděla jsem za volantem zaparkovaného auta a bezmyšlenkovitě sledovala vstup do parku. Při představě nadcházejícího víkendu u rodičů se mi svíral žaludek. Každé svátky měly téměř totožný průběh. Maminka mě pozorovala tím svým nenápadným, ale výmluvným pohledem, tatínek se na mě usmíval s nadějí a dříve či později přišla otázka, před níž nebylo úniku.
„Tak kdy už se vdáš? Opravdu jsi pořád nikoho nepotkala?“
Byla jsem unavená z odpovídání, z nucených úsměvů i z pocitu, že je se mnou něco v nepořádku jen proto, že jsem nepřivedla domů partnera. Pomyšlení, že si tím budu muset projít znovu, mě téměř ochromovalo.
Tehdy jsem si všimla muže sedícího o samotě na lavičce. Měl na sobě starý, roztržený kabát a vypadal, jako by mu život naložil víc, než může jeden člověk unést. V očích měl smutek a únavu, tvář mu protínaly hluboké vrásky. Přesto na něm bylo něco pozoruhodného. I pod zanedbaným zevnějškem působil charismaticky a jeho rysy byly stále přitažlivé.
Právě v té chvíli mi hlavou probleskla šílená myšlenka.
„Co kdyby se na jediný víkend vydával za mého snoubence?“ zašeptala jsem si.
Znělo to absurdně. Jenže čím déle jsem o tom přemýšlela, tím méně nemožné mi to připadalo. Byla jsem ochotná udělat skoro cokoli, abych tentokrát unikla rodinnému výslechu.
Vystoupila jsem z auta a pomalu se vydala k lavičce. Muž zvedl hlavu. Když se naše oči setkaly, na okamžik jsem zaváhala.
„Dobrý den,“ začala jsem nejistě. „Vím, že to bude znít neuvěřitelně podivně, ale potřebovala bych vás o něco požádat. Byl byste ochotný předstírat, že jste můj snoubenec? Jen během jednoho víkendu. Nabídla bych vám za to teplé místo na spaní, čisté oblečení a pořádné jídlo.“
Několik vteřin neodpovídal. Jen mě pozorně sledoval, jako by se snažil pochopit, co může ženu jako já vést k tak neobvyklé nabídce.
Potom mě zaskočil.
Pomalu přikývl.
„Dobře,“ řekl tiše.
Jeho okamžitý souhlas mě překvapil. Nezeptal se, kam pojedeme, kdo tam bude ani proč to vlastně dělám. Neprojevil sebemenší pochybnost. Na chvíli mě to znervóznilo, ale byla jsem už příliš odhodlaná na to, abych couvla.
„Výborně,“ usmála jsem se. „Tak vás na ten víkend připravíme.“
Když jsme dorazili do mého bytu, vytáhla jsem ze skříně několik věcí po bývalém příteli. Jeho oblečení tam stále viselo a upřímně mě nenapadalo, jak by se dalo využít lépe.
„Myslím, že by vám to mohlo být,“ řekla jsem a podala mu čistou košili a džíny. „V koupelně máte ručníky. Dejte si sprchu, jak dlouhou budete chtít. Já mezitím uvařím večeři.“
Na jeho tváři se objevil sotva znatelný úsměv.
„Děkuju. Sprcha zní skoro jako splněný sen.“
Když za ním zapadly dveře koupelny, odešla jsem do kuchyně a začala krájet zeleninu. Snažila jsem se soustředit na pravidelné údery nože o prkénko a nemyslet na to, co jsem právě udělala. Čím déle jsem čekala, tím silněji se ve mně mísila nervozita s pochybnostmi.
Po nějaké době se dveře otevřely. Otočila jsem se a na několik vteřin jsem muže před sebou téměř nepoznala.
Stál ve dveřích s ručníkem přehozeným přes rameno. Vlasy měl ještě mokré, tvář čistou a oblečení mu překvapivě dobře sedělo. Pod nánosem únavy a zanedbanosti se objevil muž, který působil úplně jinak než ten, jehož jsem před chvílí oslovila v parku.
„Tak dobrou sprchu jsem nezažil celé roky,“ řekl a poprvé se opravdu zasmál.
Rozpačitost, kterou jsem do té chvíle cítila, náhle povolila.
„To mě těší. Snad vás stejně mile překvapí i večeře.“
Podíval se na prostřený stůl a pomalu se nadechl vůně jídla.
„Mimochodem, já jsem Tereza,“ dodala jsem. Teprve tehdy mi došlo, že jsme si dosud ani neřekli jména.
„Daniel,“ odpověděl. „Daniel Král.“
Posadili jsme se a začali jíst. Po prvním soustu spokojeně přikývl a v očích se mu objevil téměř chlapecký výraz radosti.
„Je to skvělé. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy jedl opravdové domácí jídlo.“
Chvíli jsme oba mlčeli. Přesto mezi námi nebylo nepříjemné ticho. Naopak působilo podivuhodně klidně, jako bychom se znali déle než několik hodin. Po pár minutách se rozhovor rozběhl sám.
„Máte nějaký oblíbený film nebo knihu?“ zeptala jsem se.
Daniel se na okamžik zamyslel.
„Vždycky jsem měl rád staré westerny. A z knih asi Smrt krásných srnců. Je napsaná prostě, ale člověk si z ní odnese mnohem víc, než čekal.“
Překvapeně jsem k němu zvedla oči.
„Ota Pavel? To bych do vás neřekla. Tipovala bych něco mnohem pochmurnějšího.“
Pobaveně se pousmál.
„Možná jste nebyla tak daleko. Jenže někdy právě jednoduché příběhy zůstanou v člověku nejdéle.“
„Tomu rozumím.“