Zbytek večera uplynul nečekaně lehce. Mluvili jsme o filmech, knihách i drobných životních příhodách, které se člověku bez zjevného důvodu vryjí do paměti. Daniel měl suchý, nenápadný humor a několikrát mě rozesmál způsobem, který jsem od něj vůbec nečekala. Když jsme dojedli, uvědomila jsem si, že se v jeho společnosti cítím mnohem bezpečněji a přirozeněji, než bych si kdy dokázala představit.
Později večer jsem si šla do kuchyně pro vodu. Hned po vstupu jsem se zastavila. Všechno nádobí bylo umyté, utřené a pečlivě srovnané vedle dřezu.
„Vy jste to všechno uklidil?“ zavolala jsem a vykoukla do obývacího pokoje.
Daniel pokrčil rameny.
„Připadalo mi, že je to to nejmenší, co můžu udělat.“
Jeho gesto mě zasáhlo víc, než bych čekala.
„Děkuju.“
„Nemáte zač.“
„Dobrou noc, Danieli.“
Další den utekl neuvěřitelně rychle. Do rodinného víkendu zbýval už jen jediný den a my měli před sebou spoustu příprav.
Nejdřív jsme zašli do kadeřnictví. Daniel seděl tiše v křesle a trpělivě nechal kadeřnici, aby mu zkrátila dlouhé, neupravené vlasy. Sledovala jsem, jak se jeho tvář postupně odkrývá a jak se z člověka, kterého si na ulici skoro nikdo nevšiml, stává elegantní muž s klidným, výrazným pohledem.
Když se na sebe podíval do zrcadla, chvíli nic neříkal.
„Je to zvláštní,“ zamumlal.
„Zvláštní příjemně, nebo spíš nepříjemně?“ zeptala jsem se s úsměvem.
Koutky úst mu zacukaly.
„Rozhodně příjemně.“
Potom jsme šli koupit nové oblečení. S každou košilí, sakem a párem bot se jeho proměna stávala výraznější. Muž, který ještě před dvěma dny seděl v potrhaném kabátě na lavičce, jako by pomalu mizel. Přede mnou stál upravený, sebevědomě působící gentleman, jemuž by jeho nedávnou minulost nikdo nehádal.
Rodinný sváteční večer začal překvapivě pokojně. Rodiče Daniela přivítali srdečně. Tatínek se k němu choval přátelsky jako vždy a maminka Alena po mně několikrát vrhla spokojený pohled. Bylo zřejmé, jak velkou radost jí dělá, že jsem konečně přivedla „snoubence“. Poprvé po mnoha letech se mě nezeptala, kdy si někoho najdu, a já měla pocit, že můj riskantní plán opravdu vyšel.
Daniel svou roli zvládal bezchybně. Byl zdvořilý, všímavý a přirozeně okouzlující. Dokázal se zapojit do hovoru, aniž by působil křečovitě, a pokaždé, když se na mě podíval, jako by mezi námi skutečně existovalo něco důvěrného. Postupně jsem se přestávala bát, že nás někdo prohlédne.
„Daniel, že?“ obrátila se k němu maminka s úsměvem. „Připadáte mi nějak známý. Opravdu jsme se už někde neviděli? Nebyl jste někdy v televizi?“
Zasmála se, jako by šlo o nevinnou poznámku.
Daniel zdvořile zavrtěl hlavou.
„Nemyslím si. Asi jen patřím k lidem, jejichž obličej působí povědomě.“
Tatínek se pobaveně pousmál.
„Jestli jste byl v televizi, budu ji odteď sledovat pozorněji.“
Maminka se však nenechala odvést jinam.
„A čemu jste se věnoval, než jste poznal Terezu? Podnikal jste, viďte?“
Daniel ztichl. Díval se na ni o vteřinu déle, než bylo běžné, a jeho výraz se nepatrně změnil.
„Ano,“ odpověděl nakonec. „Kdysi jsem podnikal.“
Jeho hlas zněl klidně, ale objevilo se v něm cosi těžkého.
„Před pěti lety se však všechno změnilo.“
Srdce se mi prudce rozbušilo.
Tohle v našem domluveném příběhu nebylo.
Vrhla jsem na něj varovný pohled. Doufala jsem, že si ho všimne a rychle téma uzavře. Daniel však pokračoval.
„Měl jsem nehodu. Autonehodu. Během jediné noci se můj život obrátil naruby.“
Ztuhla jsem. Nic takového jsme si nepřipravili.
Maminka zbledla.
„Autonehodu?“ zopakovala téměř neslyšně.
Příjemná atmosféra se v jediném okamžiku rozpadla.
„To je… velmi nešťastné,“ dodala po chvíli.
Tatínek se na ni nechápavě zadíval.
„Aleno, je ti dobře?“
Nevnímala ho. Oči měla upřené jen na Daniela.
„Ne každý takovou nehodu přežije bez následků,“ pronesla chladně. „Nemám pravdu?“
Daniel ani nemrkl. Vzal sklenici, pomalu se napil vína a znovu ji položil před sebe.
Maminka na něj hleděla s tak otevřenou nenávistí, až mě zamrazilo.
„Tohle není muž, kterého potřebuješ, Terezo,“ řekla tvrdě. Hlas se jí přitom třásl vztekem.
Zůstala jsem sedět jako ochromená.
Tatínek vytřeštil oči a vidlička mu zůstala viset v půli cesty k ústům.
Daniel klidně položil sklenici na stůl a vstal.
„Omluvte mě,“ řekl tiše. „Potřebuji na chvíli ven.“
Jakmile se za ním zavřely dveře, otočila jsem se k mamince.
„Co to mělo znamenat? Vždyť ti nic neudělal!“
Zhluboka se nadechla. Z její tváře zmizel vztek a zůstala jen úzkost.
„Je něco, co musíš vědět. Před pěti lety jsem měla autonehodu.“
Její hlas zeslábl, jako by se bála, že ji někdo další uslyší.
„Bylo pozdě večer, na silnici za městem. Nikde žádní svědci. Muž, kterého jsem tehdy srazila… byl Daniel.“
Na okamžik jsem přestala dýchat.
„Cože?“
„Ten tvůj Daniel,“ vypravila ze sebe hořce, „byl tu noc opilý. Trvala jsem na tom, aby se podrobil vyšetření, ale odmítl. Nikdo neviděl, jak k nehodě došlo, a já se nakonec rozhodla, že to nebudu hnát k soudu. Musíš ale pochopit jednu věc, Terezo.“
Odmlčela se a podívala se mi přímo do očí.
„Je nebezpečný. Takovému člověku nemůžeš věřit.“