Tereza jeho nabídku nejprve odmítla. Nechtěla dalšího zachránce. Život ji naučil, že mužská pomoc někdy přichází s neviditelným řetězem a že nejnebezpečnější klece bývají ty, které jsou vystlané hedvábím.
Marek však nikdy nerozhodoval za ni. Nic jí nenařizoval a nežádal vděčnost. Nabízel možnosti. Předal jí kontakty na lidi, kterým se dalo věřit. Zařídil, aby se vyhnula fotografům. Když potřebovala vzdálenost, dal k dispozici letadlo. Když hledala místo, kde by ji Viktor nemohl zastrašovat ani sledovat, otevřel jí dveře domu, o němž věděl jen málokdo.
„Odjeďte, až budete připravená vy,“ řekl jí. „Ne proto, že před někým prcháte. Odjeďte proto, že jste si poprvé vybrala sama sebe.“
Teď Tereza stála ve dveřích ložnice a naposledy se rozhlédla po životě, který kolem ní Viktor vystavěl jako přepychové vězení.
Hedvábné závěsy.
Bílý mramor.
Dětský pokoj, v němž stále chyběla postýlka.
Na komodě stála jejich svatební fotografie. Viktor ji objímal kolem pasu a zářil do objektivu úsměvem, který dnes vypadal jen jako dokonale nacvičená maska.
Tereza rámeček otočila fotografií dolů.
Pak uchopila kufr a bez ohlédnutí odešla.
•
část
Viktor zjistil, že Tereza zmizela, až krátce před polednem.
Do té doby vyspal šampaňské, záměrně ignoroval tři Adrianiny hovory a přesvědčil sám sebe, že manželčin výstup brzy skončí.
Ženy jako Tereza se nakonec vždycky vrátí k mlčení, říkal si.
Nejdřív pláčou.
Pak vyhrožují.
A nakonec ustoupí.
Když vešel do kuchyně, očekával, že ji najde u ostrůvku. Představoval si ji bledou, unavenou, s hrnkem čaje v rukou, připravenou omluvit se za svoje chování a zároveň se vyhýbat jeho pohledu.
Jenže byt působil podivně mrtvě.
Nešuměla konvice.
Neozývaly se kroky.
Tereza nikde.
Na kuchyňské desce ležela kopie ultrazvukového snímku.
Pod ní jediný list papíru.
Naše dítě nebudu vychovávat v domě, kde se láska používá jako zbraň.
Viktor na větu zíral tak dlouho, dokud se mu v hlavě nerozplynula poslední mlha. Vzápětí ji vystřídal vztek.
Okamžitě jí zavolal.
Nezvedla to.
Zavolal znovu.
Hovor spadl do hlasové schránky.
Potom vytočil recepci domu.
„Paní Konečná odešla brzy ráno, pane,“ oznámil mu vrátný.
„S kým?“
„To nevím. Před vchodem na ni čekalo auto.“
„Jaké auto?“
„Černá limuzína.“
Viktor sevřel telefon tak pevně, až mu zbělaly klouby.
„Kam ji odvezli?“
„Netuším, pane.“
„Netušíte?“ zařval.
Na druhém konci nastalo ticho.
Viktor bez rozloučení zavěsil a okamžitě zavolal Adrianě.
Vzala to po druhém zazvonění.
„Tobě taky krásné ráno,“ zavrněla.
„Volala ti Tereza?“
Adriana se zasmála.
„Proč by mi proboha volala tvoje žena?“
„Odešla.“
Na chvíli se odmlčela.
Když promluvila znovu, z jejího hlasu zmizela lehkost.
„Kam?“
„Nevím.“
„Ty vážně nevíš, kde je tvoje těhotná manželka?“
Viktor zatnul čelist.
„Nezačínej.“
„Viktore, jestli už mluvila s právníky…“
„Mluvila.“
Ve sluchátku zavládlo úplné ticho.
Po několika vteřinách Adriana zašeptala:
„Kolik toho ví?“
Otázka mu projela páteří jako led.
„Co tím chceš říct?“
„Nedělej ze sebe hlupáka. Byt. Auto. Převody z fondu. Tvrdil jsi mi, že je všechno neprůstřelné.“
„Bylo o všechno postaráno.“
„Opravdu?“ Její hlas ztvrdl. „Moje jméno je na části těch smluv.“
„A čí je to vina?“
„Moje?“ vyjela. „Ty jsi utrácel, jako by ti patřila celá Praha.“
„Skoro polovina Prahy mi patří.“
„Nebude ti patřit nic, jestli Tereza prokáže, že jsi peníze určené na charitu používal pro sebe.“
Viktor zavřel oči.
Poprvé od chvíle, kdy před něj Tereza položila výpisy, pocítil, že se pod ním země skutečně pohnula.
Adriana pokračovala tišeji.
„Vyřeš to.“
„Vyřeším.“
„Jak?“
„Přivezu ji zpátky.“
Adriana se hořce zasmála.
„Ty si pořád myslíš, že se vrátí?“
„Je to moje žena.“
„Byla tvoje žena,“ odsekla. „Ta žena, kterou jsem viděla na benefičním večeru, byla zlomená. Ale ta, která ti včera položila na stůl ty papíry… ta už zlomená nebyla. Ta byla nebezpečná.“
Viktor hovor ukončil.
Následujících šest hodin dělal přesně to, co dělají mocní lidé ve chvíli, kdy je poprvé navštíví opravdový strach.
Telefonoval.
Právníkům.
Členům správních rad.
Bankéřům.
Soukromým vyšetřovatelům.
Známým, kteří mu dlužili laskavost.
Mužům, s nimiž sedával v soukromých klubech, pili starou slivovici a drahou whisky a ujišťovali ho, že za ním budou stát za všech okolností.
Když se setmělo, většina z nich už jeho hovory nepřijímala.
V 19.12 mu zazvonil telefon.
Volal jeho advokát.
„Viktore,“ začal opatrně, „máme vážný problém.“
Viktor stál u vysokého okna a díval se na město, o němž byl celý život přesvědčený, že mu patří.
„Jaký problém?“
„Právní tým paní Konečné dnes odpoledne podal několik návrhů na předběžná opatření. Část účtů spojených s jejím dědictvím byla dočasně zablokována. Správní rada fondu navíc dostala oficiální upozornění na možné zneužití nadačních prostředků.“
Viktor zůstal nehybně stát.
„Bez důkazů to udělat nemůžou.“
„Důkazy mají.“
Stáhlo se mu hrdlo.
„Jaké?“
„Výpisy, faktury, převody. A podepsané svědectví Tomáše Růžičky.“
Viktorovi zmizela z tváře barva.
Tomáš Růžička býval nenápadným účetním ve fondu.
Příliš tichým.