Příliš pečlivým.
Příliš všímavým.
Před osmi měsíci ho Viktor propustil, protože začal klást otázky k fakturám od poradenské společnosti, která ve skutečnosti nikdy nic nedodala.
Viktor byl přesvědčen, že strach Tomáše umlčí.
Zmýlil se.
„Kde je Tereza?“ procedil.
„Nevím.“
„Jsi můj advokát.“
„Snažím se tě uchránit před trestním stíháním,“ odpověděl právník klidně. „Pátrat po tvé ženě teď není moje hlavní práce.“
„To ona rozpoutala tohle peklo.“
„Ne,“ řekl advokát. „Tohle nevzniklo kvůli ní. Vzniklo to kvůli tomu, cos udělal ty.“
Viktor měl chuť telefon mrštit přes celý pokoj.
Místo toho zavěsil a nalil si další sklenku.
Na letišti ve Vodochodech mezitím Tereza stála u soukromého letadla a studený vítr jí cloumal kabátem.
Ještě nenastoupila.
Bílo-stříbrný trup se leskl pod světly stojánky, motory zatím mlčely a obloha se barvila do fialova. Kufr už měla uložený v zavazadlovém prostoru. Letuška čekala několik kroků stranou.
Marek Horák stál opodál a vědomě jí nechával prostor.
Měl tmavý kabát, kožené rukavice a soustředěný výraz. Jen jednou se zeptal, zda si je rozhodnutím jistá.
Odpověděla bez zaváhání.
Ano.
Přesto se nedokázala pohnout.
Odejít neznamenalo jen vystoupat po schůdcích.
Znamenalo to přiznat, že její představa o budoucnosti definitivně zemřela.
Byt, který zařizovala pokoj po pokoji.
Manželství, které před ostatními hájila i v době, kdy už sama přestávala věřit, že má smysl.
Muže, u něhož doufala, že se jednou stane dobrým otcem, pokud mu dá ještě trochu času, trpělivosti, další možnost a další odpuštění.
Teď už chápala.
Byla to jen kulisa.
Telefon v kapse zavibroval.
Viktor.
Dívala se na jeho jméno.
Pak přišel druhý hovor.
Adriana.
Za chvíli znovu Viktor.
Tereza nepřijala ani jeden.
Marek k ní pomalu přistoupil.
„Nemusíte to zvedat.“
„Já vím.“
„Ale jedna část vás pořád chce.“
Na rtech se jí objevil smutný úsměv.
„Někde hluboko ve mně pořád čeká věta, která by to všechno aspoň trochu ulehčila.“
„Jaká?“
„Že ho to doopravdy mrzí.“
Marek pohlédl k ranveji.
„Lidé jako Viktor málokdy litují toho, co udělali. Litovat začnou až toho, co kvůli tomu ztratí.“
Tereza polkla.
Telefon znovu zavibroval.
Tentokrát nevolal Viktor.
Psala Helena.
Viktor už byl informován. Zasedání správní rady je svoláno na zítřek. Právní ochrana je zajištěna. Neodpovídejte, pokud se sama nerozhodnete jinak.
Neodpovídejte.
Tereze málem unikl hořký smích.
Celé roky bylo její manželství nekonečným přizpůsobováním.
Přizpůsobovala se jeho náladám.
Jeho nepřítomnosti.
Jeho lžím.
Jeho výmluvám.
Na společenských večeřích přecházela jeho urážky úsměvem.
Zakryla osamělost make-upem.
Odpouštěla drobné krutosti, až se proměnily v běžnou součást domácnosti, skoro jako nábytek, kolem něhož se člověk naučí chodit, aby do něj nenarazil.
Teď bylo ticho konečně její.
„Paní Konečná?“ oslovila ji letuška.
Hlas měla tichý a zdvořilý.
„Můžeme odletět, jakmile budete chtít.“
Tereza přikývla.
Ještě než vykročila, tmu rozřízly ostré světlomety.
Černé SUV projelo přes bezpečnostní zónu a prudce zastavilo nedaleko hangáru.
Marek napjal čelist.
Tereza věděla, kdo přijel, ještě předtím, než se otevřely dveře.
Jako první vystoupil Viktor.
Kabát měl rozepnutý, vlasy rozcuchané větrem a tvář bledou vztekem.
Za ním se objevila Adriana.
Navzdory mrazu byla dokonale upravená v krémovém kabátě a na vysokých podpatcích, které se na letištní plochu vůbec nehodily. Ani bezchybný vzhled však nedokázal zakrýt paniku v jejích očích.
„Terezo!“ zakřičel Viktor.
Když slyšela své jméno z jeho úst, sevřel se jí žaludek.
Marek vykročil, ale Tereza zvedla ruku.
„Ne,“ řekla. „Tohle zvládnu sama.“
Viktor se k ní blížil rychlými kroky a mával svazkem složených dokumentů.
„Co si myslíš, že děláš?“
Tereza se ani nepohnula.
„Odjíždím.“
„Odjíždíš?“ zasmál se posměšně, ale vítr jeho smích rozmetal. „Nemůžeš zničit náš život a pak prostě utéct.“
„Náš život?“ zopakovala chladně. „Myslíš ten, z něhož jsi už dávno odešel? Nebo ten druhý, který jsi platil Adrianě?“
Adriana při vyslovení svého jména viditelně sebou trhla.
Viktor ukázal k letadlu.
„Myslíš, že jsi najednou důležitá, protože se schováváš za Markem Horákem? Protože ses nechala odvézt jiným chlapem?“
Terezin pohled ztvrdl.
„Žádný muž mě nikam neodváží.“
„Tak proč je tu jeho letadlo?“
„Protože mi na rozdíl od tebe nabídl pomoc, aniž za ni chtěl moji svobodu.“
Viktor se ušklíbl.
„Vždycky jsi byla příliš důvěřivá.“
Adriana náhle přistoupila blíž.
„Terezo, prosím, vyslechni mě. Ať si myslíš, že víš cokoli, můžeme to vyřešit diskrétně.“
Tereza se k ní pomalu otočila.
Celé měsíce si Adrianu představovala jako bezchybný stín. Rudé rty, drahý parfém, sebejistý úsměv.
Pod letištními reflektory vypadala jinak.
Nebyla nevinná.
Nebylo jí to líto.
Jen se bála.
„Diskrétně?“ zopakovala Tereza.
Adrianin hlas sklouzl téměř k prosbě.
„Takový skandál přece nechceš. Jsi těhotná. Mysli na dítě. Ten stres mu nemůže prospět.“
V Terezině tváři se něco změnilo.
„Neopovažuj se používat moje dítě jako štít před následky toho, cos udělala.“
Adriana zrudla.