Tereza stála uprostřed kuchyně a v ruce stále svírala hrnek s kávou. Měla pocit, jako by na ni někdo vylil vědro ledové vody. Slova jejího manžela visela ve vzduchu a během jediného okamžiku zničila klidné podzimní ráno.
— Nový byt nechám napsat na mámu. A není o čem diskutovat! Ještě by mi tak zbývalo dělit se s tebou o nemovitost po soudech, — oznámil Martin rozhodně, aniž zvedl oči od novin.
Tereza položila hrnek na stůl tak opatrně, aby porcelán ani necinkl. Prsty se jí zrádně třásly.
— Martine, vždyť jsme se domlouvali úplně jinak…
— Na ničem jsme se nedomlouvali! — ostře ji přerušil. — Peníze vydělávám já, takže já také rozhodnu, na koho bude byt napsaný.
Tereza si pomalu sedla na židli naproti němu. Za oknem drobně bubnoval studený říjnový déšť. Kapky stékaly po skle v tenkých pramíncích, skoro jako slzy.
Ona sama zatím neplakala.
Slzy přijdou později, až Martin odejde do práce a ona zůstane sama se svými myšlenkami.
— A kde budeme bydlet my? — zeptala se sotva slyšitelně.
— S mámou. Byt je dost velký, místa bude pro všechny. Ostatně už dávno chtěla z vesnice do města.
Alena Nováková.
Už pouhá zmínka o tchyni v Tereze vyvolala vnitřní zachvění.
Za osm let manželství se Alena nenaučila oslovit snachu jménem. Většinou jí říkala „ona“ nebo synovi prostě „tvoje žena“.
Každá její návštěva se měnila v těžkou zkoušku. Proč ještě nemají děti? Proč Tereza vydělává tak málo? Proč vede domácnost právě takhle? A proč si Martin vůbec spojil život s takovou ženou?
— Ale Martine, vždyť jsme si chtěli vytvořit opravdovou rodinu…
— Chtěli, chtěli! — napodobil ji a konečně vzhlédl.
V jeho očích uviděla něco, co tam dříve nebývalo. Chlad.
— Už tři roky pořád jen něco plánujeme. A výsledek? Kde je?
Tereze se bolestivě sevřelo srdce.
Opravdu tři roky toužili po dítěti.
Chodili k lékařům, podstupovali vyšetření a odevzdávali jeden rozbor za druhým. Lékaři je ujišťovali, že ani jeden z nich nemá vážný zdravotní problém.
— Možná je příčinou dlouhodobý stres, — vysvětlovali. — Zkuste se méně nervovat a více odpočívat.
Jenže jak se neměla nervovat, když tchyně při každém setkání těžce vzdychala a naznačovala, že Tereza není schopná dát jejímu synovi dědice?
— Myslela jsem, že chápeš, jak těžké to pro mě je…
— Chápu všechno. Jenže máma má pravdu. Dokud nemáme děti, nemá smysl psát byt na nás oba. Kdo ví, třeba se zítra rozhodneš rozvést.
— A co když se budeš chtít rozvést ty? — nevydržela Tereza.
Martin jen pokrčil rameny a znovu rozevřel noviny.
To gesto řeklo víc než jakékoli vysvětlování.
Tereza vstala a přešla k oknu.
Po mokrém chodníku spěchala mladá žena s kočárkem. Opatrně přecházela silnici a přitom se skláněla k dítěti.
Tereza ji pozorovala a cítila známou bolestnou touhu.
O mateřství snila už od mládí.
Představovala si, jak bude novorozence tisknout k hrudi, tiše mu zpívat ukolébavky a sledovat jeho první krůčky. Viděla před sebou Martina, jak hrdě ukazuje přátelům a kolegům fotografie jejich dítěte.
— Víš, — řekla najednou, aniž se k manželovi otočila, — možná má tvoje matka opravdu pravdu.
— V jakém smyslu?
— Možná bych se měla rozvést už teď. Dokud ještě nemáme děti.
Za jejími zády se rozhostilo ticho.
Tereza slyšela jen šustění stránek a pravidelné tikání nástěnných hodin.
Těch hodin, které jim Alena darovala při nastěhování.
— Dělej, jak uznáš za vhodné, — ozval se po chvíli Martin. — Já své rozhodnutí měnit nebudu. Byt bude napsaný na mámu.
Tereza zavřela oči.
Osm let.
Celých osm let se snažila vybudovat šťastnou rodinu.
Vybírala tapety, zařizovala byt, kupovala nádobí a pečovala o každý detail domova.
Žehlila Martinovy košile, vařila jeho oblíbenou svíčkovou a snažila se nevnímat urážlivé poznámky jeho matky.
A teď náhle zjistila, že ji po celou dobu považovali za někoho dočasného.
V novém bytě, který Martin vybíral společně s matkou, měla být jen bezprávným hostem.
— A co když se mi přece jen podaří otěhotnět? — zeptala se a stále hleděla do deště.
— Pak to budeme řešit.
„Pak to budeme řešit.“
Jako by mluvili o koupi nové pračky, ne o narození vlastního dítěte.
Tereza se pomalu otočila.
Martin seděl u stolu, klidný, sebejistý a přesvědčený o své pravdě.
Kdysi ji na něm právě tato jistota přitahovala nejvíc.
Připadal jí spolehlivý. Jako muž, za kterým se člověk může cítit v bezpečí, jako za pevnou zdí.
Teď pochopila, že pevná zeď nejen chrání. Může být také chladná a neproniknutelná.
— Martine, — oslovila ho tiše.
— Co ještě?
— Pamatuješ si na naše první setkání?
Manžel překvapeně zvedl hlavu.
— Samozřejmě. V kavárně na Václavském náměstí. Proč se na to ptáš?
— Tehdy jsi říkal, že ze všeho nejvíc toužíš po soudržné rodině. Po velkém domě plném dětského smíchu…
— No a? Člověk časem zjistí, že ne všechna přání se splní.
— Zjistil jsi to ty, nebo to rozhodla tvoje matka?
Martin podrážděně noviny zaklapl.
— Matku do toho nezatahuj! Vždycky nám přála jen to nejlepší.
— Nám? — zopakovala Tereza hořce. — Nebo jen tobě?
— Terezo, nezačínej zase!