V předsíni se držel těžký pach sauny a alkoholu, nakyslý odér, který ulpívá na oblečení po dlouhém večeru stráveném mezi muži. Radek se vrátil domů s výrazem člověka, který právě vyhrál nejdůležitější bitvu svého života. Já jsem zrovna čistila jeho boty od zaschlé špíny, když se nade mnou zastavil. Bundu si ani nesundal.
„Lenko, musíme si vážně promluvit. Bez okolků a úplně upřímně.“
Narovnala jsem se. V rukou neměl nic z toho, o co jsem ho prosila cestou koupit — ani chleba, ani mandarinky. Jen telefon a sebevědomí člověka, který náhle nabyl dojmu, že drží celý svět v hrsti.
„Tak mluv,“ řekla jsem a zamířila do kuchyně umýt si ruce.
Radek šel za mnou, stále obutý. Zůstal stát ve dveřích, založil ruce na prsou a vypadal jako vojevůdce, který se chystá vyhlásit rozhodnutí schopné změnit dějiny.
„S chlapama jsme si něco spočítali… Zkrátka z toho vychází, že se mi věšíš na krk.“
Z kohoutku tekla voda, přesto jsem slyšela každé jeho slovo. Zavřela jsem kohoutek, v klidu si osušila ruce a teprve potom se k němu pomalu otočila.
„Vážně? A jak přesně jsi k tomu došel?“
„To je obyčejná matematika, Lenko. Ta nejjednodušší.“ Zvedl ukazováček, jako by se chystal přednášet. „Kdo splácí hypotéku? Já. Kdo se stará o auto? Já. A kam mizí tvůj plat? Za oblečení? Za nějaké zbytečnosti? Všechno jsem si propočítal a vyšlo mi, že tě živím já. A to úplně.“
Mlčky jsem se na něj dívala. Na řídnoucí vlasy, na břicho rýsující se pod svetrem, který jsem mu ostatně koupila já loni k Vánocům a rozhodně nebyl levný. Byli jsme manželé deset let. Po celou tu dobu jsem s rodinnými penězi zacházela tak, aby se Radek mohl považovat za hlavního živitele, dokonce i v měsících, kdy bylo umění naplnit lednici.
„A co tedy navrhuješ?“ zeptala jsem se chladně.
„Všechno oddělit. Úplně.“ Na tváři se mu objevil spokojený úsměv. „Požíráš moje peníze, takže se odteď budeš živit sama. Náklady na bydlení napůl. Potraviny si bude kupovat každý zvlášť. Nejsem povinný tě vydržovat.“
„Dobře.“
Můj klidný souhlas ho očividně zaskočil. Nejspíš čekal scénu, hádku, slzy nebo alespoň dlouhé vysvětlování.
„Co znamená ‚dobře‘?“
„Přesně to, co říkám. Souhlasím. Od dneška se každý stará sám o sebe.“
Otevřela jsem lednici, vytáhla zbytek malířské pásky, který zůstal po rekonstrukci pokoje, jenž měl kdysi být dětským pokojem, a bez jediného slova jsem nalepila široký pruh uprostřed všech polic.
„Pravá strana je tvoje. Levá moje. Ať si to nespleteš.“
Radek se uchechtl. Byl zjevně nadšený, jak snadno podle svého názoru postavil „příživnici“ do latě.
„Výborně. Takhle jsme to měli udělat už dávno. Konečně si třeba našetřím na pořádnou loď.“
První týden se choval jako vítěz. Kupoval nejlevnější párky v akci, bílý chléb a lahve kečupu. Večeřel tuhle kombinaci s výrazem člověka, který odhalil největší tajemství šetrného života.
„Vidíš?“ říkával s plnými ústy. „Za pár korun mám normální večeři. Ty pořád potřebuješ maso, zeleninu a bůhvíco ještě. Umíš jen utrácet.“
Neodpovídala jsem mu. Klidně jsem jedla pečeného pstruha se zeleninou. Vůně citronu a rozmarýnu se rozlévala kuchyní a spolehlivě překrývala pach jeho levného kečupu. Radek po mém talíři pokukoval, několikrát polkl, ale nic neřekl. Přiznat, že už má párků po krk, mu nedovolovala pýcha.
Po několika týdnech se začaly ozývat obyčejné domácí problémy.
„Lenko, došel mi prací prášek. Dej mi trochu svého.“
„Máme oddělené peníze, Radku. Můj prášek na jemné prádlo není levný. Kup si vlastní.“
„Tobě je líto mi trochu dát?“ vyjel okamžitě.
„Není. Jen dodržuji pravidla, která jsi sám nastavil.“
Odešel do koupelny a vztekle za sebou práskl dveřmi. Později jsem ho zahlédla, jak se pokouší vyčistit límec pracovní košile zbytkem obyčejného mýdla. Látka zůstala šedivá a působila zanedbaně. Dříve jsem vždy dbala na to, aby Radek chodil do práce dokonale upravený — koneckonců vedl celé oddělení. Teď už na něm bylo snadno poznat, že se u nás doma něco stalo. A podle všeho si toho začali všímat i kolegové. V malém městě se zprávy šíří rychle.
To nejzajímavější však mělo přijít v sobotu. Radkova matka Milada slavila šedesátiny. Pro ni to bylo téměř posvátné výročí.
Za normálních okolností bych začala s přípravami nejméně týden předem. Naplánovala bych menu, domluvila u řezníka kvalitní telecí, koupila předem kaviár a upekla nejméně tři druhy koláčů, protože Milada neustále opakovala, že „cukroví z obchodu nevezme do úst“.
Ve středu se Radek, aniž odtrhl oči od telefonu, jen tak mimochodem zeptal:
„Už víš, co budeme vařit? Přijde máma, teta Ludmila s manželem, Novákovi. Bude nás asi deset.“
„Já?“ podivila jsem se upřímně. „Radku, na něco jsi zapomněl? Přece teď jíme každý zvlášť. Je to tvoje matka a tvoji hosté. Proč bych měla organizovat oslavu já?“
Výraz v jeho tváři ztuhl.
„To myslíš vážně? Máma má narozeniny! Počítá s pořádnou hostinou!“
„Tak jí pořádnou hostinu připrav. Za své peníze. Vždyť teď tolik šetříš, když už mě nemusíš živit.“
„Ale já… Já to nestihnu! Chodím do práce!“