V půl sedmé ráno Marie Nováková žehlila svůj slavnostní kostým. Klára to zahlédla pootevřenými dveřmi kuchyně a okamžitě pochopila, že dnešek rozhodně nebude obyčejný.
Tmavomodré sako s dvojřadým zapínáním viselo ve skříni pod ochranným obalem tak dlouho, jak si Klára pamatovala. Babička ho vytahovala jen při mimořádných příležitostech. Oblékala si ho na školní akademie, dokud ještě učila. Měla ho na jubileu své kamarádky Aleny. A jednou v září v něm přišla i na Klářin zápis do školy. Teď leželo pečlivě rozprostřené na žehlicím prkně a žehlička podrážděně syčela, zatímco pára procházela vlhkou gázou.
„Babi, někam se chystáš?“
„Nasnídej se. Na sporáku je ovesná kaše, přidala jsem do ní nastrouhané jablko.“
„Babičko…“
Marie zvedla rukáv proti světlu, pozorně prohlédla poslední záhyb a teprve potom odpověděla:
„Půjdeš se mnou. Musím se zastavit ve tvé škole.“
Klára postavila hrnek tak prudce, až se čaj rozlil po ubruse s obrázky citronů.
Všechno se odehrálo včera během třetí vyučovací hodiny.
Klára byla v prvním ročníku odborné školy, kde studovala účetnictví. Do města se přestěhovala z vesnice k babičce. Její matka už třetím rokem pracovala v Polsku v továrně, kde balila houby, a šetřila na vlastní byt. Neměl být velký, stačila by jí garsonka, hlavně aby byla její. Každou neděli volala přes videohovor a pokaždé položila stejné dvě otázky: „Jak se ti daří ve škole? Nikdo ti neubližuje?“ Klára ji pokaždé ujišťovala, že je všechno v pořádku.
V podstatě to byla pravda. Kdyby neexistovala Hana Ostapenková.
Vyšší matematika Kláře nešla už od prvních hodin. Ne proto, že by se nesnažila. Na její venkovské škole však dva roky neměli učitele matematiky, a tak jim látku vysvětlovala bioložka, která v ní sama neměla úplně jasno. Hana Ostapenková po první písemce okamžitě poznala, jak velké má Klára mezery. A zdálo se, že právě to ji rozčiluje nejvíc.
Příjmení „Nováková“ vyslovovala s těžkým povzdechem, jako by ji unavovalo už samotné jeho vyslovení. Za stejnou odpověď dávala Kláře trojku, zatímco Viktorii Hnátkové z první lavice bez váhání čtyřku. Jednou se před celou skupinou zeptala, jestli mají na Klářině vesnici vůbec internet, a dodala, že podle jejího prospěchu je jeho absence zřejmá.
Klára mlčela. Umění snášet podobné věci si osvojila už dávno.
Včera ji Hana vyvolala k tabuli, aby vyřešila příklad s derivací. První řádky napsala správně, potom se ale spletla ve znaménku a celé další řešení se zhroutilo. Stála před tabulí, svírala mezi prsty kousek křídy a věděla, že někde udělala chybu. Jen ji nedokázala najít.
Hana hlasitě vydechla, sundala si brýle a položila je na třídní knihu.
„Sedněte si, Nováková. Ale odpovězte mi upřímně: vy vůbec chápete, kam jste se přihlásila? I když… na co se vlastně ptám. Matka odjela za prací a dítě nechala důchodkyni. Odkud by se v takové rodině vzaly schopnosti? Za dvacet let praxe jsem z podobných poměrů neviděla jedinou premiantku. Netrapte sebe ani mě. Raději běžte prodávat. Tam vám bude stačit umět správně vrátit z dvoustovky.“
Z posledních lavic se ozval tlumený smích. Ostatní se začali usilovně dívat do sešitů. Dokonce ani Viktorie Hnátková nezvedla oči od svého telefonu.
Klára se vrátila na místo, vydržela až do konce hodiny a opsala z tabule každý řádek. Po zvonění nešla na tramvaj, protože tam mohla potkat spolužačky. Domů se místo toho vydala pěšky a čtyřicet minut kráčela studeným listopadovým mrholením. Staré tenisky brzy promokly a při každém kroku nepříjemně čvachtaly.
Babička si jako první všimla právě bot. Mokré tenisky s tmavými šmouhami nestály na poličce, ale uprostřed rohožky v předsíni, jako by je Klára v běhu prostě shodila z nohou.
Marie se na nic nevyptávala. Uvařila vodu, vytáhla z lednice koláč a posadila se naproti vnučce. Klára vydržela mlčet sotva dvě minuty. Pak jí všechno převyprávěla téměř slovo od slova. Věty, které učitelka pronesla, se jí cestou domů stále vracely a v hlavě se obrousily jako stará mince.
Babička poslouchala s rukama složenýma na stole. Ani jednou jí neskočila do řeči, nezvedla ruce v rozhořčení a nezačala nadávat. Když Klára skončila, položila jedinou otázku:
„Jak se jmenuje celým jménem?“
„Hana Ostapenková.“
„A jak vypadá?“
Klára se zarazila, ale učitelku popsala. Byla malá, světlovlasá, ostříhaná nakrátko a u levého obočí měla drobnou jizvu, podobnou stopě po neštovicích.
Marie mlčky přikývla a k rozhovoru se už nevrátila. Zeptala se, jestli má Klára hotový úkol z angličtiny, připomněla jí, aby zavolala matce, a večer si spolu pustily seriál.
Kolem jedné hodiny ráno Kláru probudilo skřípění stoličky po podlaze na chodbě. Vyšla z pokoje a spatřila babičku u horních skříněk. Marie stála na stoličce ve starém županu a s brýlemi zavěšenými na řetízku, opatrně vytahovala velkou lepenkovou krabici od televizoru. Na boku bylo fixem napsáno: „2000–2003“.
„Babi, co tam uprostřed noci děláš?“
„Běž spát,“ odpověděla Marie. „Musím něco najít.“