„Tak, Aleno, příbuzné jsem vyprovodil!“ Petr se objevil v předsíni a spokojeně si mnul ruce, jako by právě dokončil mimořádně náročný úkol.
S jeho příchodem se do bytu vtlačil i těžký zápach. Mísil se v něm prach z ulice, zatuchlé oblečení a ještě cosi nepříjemného, co Aleně vždycky připomínalo manželovy venkovské příbuzné. Vyrůstala ve městě a na podobné pachy si nikdy nedokázala zvyknout.
„Chudáci museli být po cestě úplně vyřízení,“ pokračoval Petr. „Ale u nás si to určitě užili. Myslím, že teď budou mít na dlouho o čem vyprávět.“
Alena mu neodpověděla. Sundala si kabelku z ramene a opatrně ji položila na jediný volný kousek botníku, který vypadal alespoň trochu čistě.
Právě se vrátila z noční směny ve své druhé práci. Přivydělávala si v malé pekárně, kde vzduch od rána do večera voněl čerstvým chlebem, sladkým pečivem a vanilkou. Za normálních okolností jí tyto vůně pomáhaly zapomenout na únavu.
Dnes však ani vzpomínka na horké housky nedokázala přebít zápach, který vládl v jejím vlastním bytě.
Kdysi tam bývalo útulno. V místnostech se držela jemná vůně Alenina parfému a čerstvě uvařené kávy. Každá věc měla své místo, podlahy se leskly a čistota jí přinášela radost.
Třípokojový byt byl jejím největším životním úspěchem. Vlastní pevnost, kterou si pořídila jen díky mnoha letům práce. Odkládala každou volnou korunu, odpírala si dovolené, nové oblečení i obyčejná potěšení.
Byt koupila dávno předtím, než poznala Petra a než do jejího života vstoupil celý zástup jeho příbuzných.
Pomalu vešla do obývacího pokoje a zastavila se, aby si prohlédla následky posledních dvou týdnů jejich návštěvy.
Na konferenčním stolku, který kdysi vybírala s velkou péčí, zůstaly mastné skvrny od jídla a zaschlé kruhy po mokrých sklenicích.
Polštáře na pohovce byly rozházené a pomačkané, jako by na nich nikdo neodpočíval, ale pořádal zápasnický turnaj.
Pod podrážkami jí nechutně křupaly drobky.
V kuchyni to vypadalo ještě hůř.
Dřez byl naplněný špinavým nádobím až po okraj. Na některých talířích zaschly zbytky jakési kaše, kterou Alena nikdy nevařila.
Pracovní deska se jí lepila na prsty. Na podlaze byly zřetelné šlápoty od bláta. Hosté se zřejmě ani neobtěžovali zouvat, když se vraceli zvenku.
A to všechno trvalo už čtrnáct dní.
Celé dva týdny se v jejím bytě střídala další skupina Petrovy rodiny — tety, švagři, vzdálení synovci a lidé, jejichž příbuzenský vztah už dávno nedokázala sledovat.
Samozřejmě že náklady na jejich bydlení i jídlo znovu zaplatila domácí.
A když odjížděli, nikdo z nich se ani nenamáhal říct obyčejné „děkujeme“.
„Takže jste si všichni báječně odpočinuli?“ otočila se Alena k manželovi.
Petr si mezitím zul boty a s poklidným výrazem zamířil k lednici.
Alena zatím nekřičela. V jejím hlase však byla slyšet únava, která se hromadila celé týdny, i podráždění, jež už nedokázala skrývat.
„A kdo po tom vašem báječném odpočinku uklidí celý byt? Já, Petře? Hned teď, po noční směně?“
Petr otevřel lednici a začal v ní hledat něco k snědku. Teprve když zaslechl její otázku, překvapeně se otočil.
Na jeho obvykle přívětivé tváři se objevilo upřímné nechápání.
„Ale Aleno, proč zase začínáš? Přijeli hosté, trochu tu zašpinili. No a co? Uklidíme to, vždyť o nic nejde. Proč z toho hned dělat scénu? Jsou to příbuzní. Musíme je přivítat, nakrmit a pomoct jim, s čím můžeme. Vždyť víš, jaké mají na vesnici podmínky.“
„Jaké mají podmínky,“ zopakovala si Alena v duchu.
Jistě, Petrovi příbuzní neměli prostorný třípokojový byt ve městě. Neměli ani její dva příjmy, díky nimž se Petr nemusel příliš zabývat výdaji domácnosti.
Měli však jednu nespornou výhodu: mohli pravidelně jezdit do města a odpočívat na cizí účet.
„Petře, tady nejde o trochu nepořádku,“ řekla a rozmáchla se rukou po pokoji. „Tohle je hotový chlív! A přesně tak to vypadá pokaždé, když u nás tvoji hosté pobývají. Navíc přijíždějí skoro každý měsíc. Jednou strýcové, podruhé tety, potom synovci, pak nějací bratranci s dětmi. Už si ani nepamatuju, kdo je komu co. Myslí si snad, že máme bezplatný hotel s plnou penzí?“
Petr se zamračil.
Jeho obvyklý dobromyslný úsměv zmizel a nahradil ho tvrdohlavý výraz. Alena ten pohled dobře znala.
Manžel neměl v úmyslu uznat jedinou její námitku.
„Proč to tak nafukuješ? Jací cizí strýcové a tety? Jsou to moji blízcí. Přijíždějí přece k nám, ne k nějakým cizím lidem. A nejezdí tak často, jak tvrdíš. Jednou za měsíc nebo za dva — to je podle tebe moc? Někomu možná vadí vidět rodinu i jednou za rok, ale u nás se hosté přijímají slušně. Tak jsme zvyklí.“
Alena se zhluboka nadechla. V krku se jí udělal těžký knedlík.
Věděla, že tenhle rozhovor může skončit stejně jako všechny předchozí. Podobné hádky vedli už nesčetněkrát.
Tentokrát však měla pocit, že v ní nezbyla ani poslední kapka trpělivosti.
Možná ji zlomilo, že se jí nikdo ani nepoděkoval. Možná to byla únava z noční práce a touha dát si horkou sprchu, lehnout si do čisté postele a několik hodin nerušeně spát.
Místo toho ji přivítal špinavý byt, zatuchlý vzduch a manžel, který neviděl žádný problém.