— Já nezačínám, Martine. Já končím, — odpověděla klidně. — Osm let jsem se snažila stát součástí vaší rodiny. Teď už chápu, že tvoji rodinu tvoříš ty a tvoje matka. Pro mě v ní nikdy nebylo skutečné místo.
Martin vstal a vydal se k ní.
Na krátký okamžik v Tereze vzplála naděje.
Třeba ji teď obejme.
Třeba řekne, že se nechal unést, že všechno vyřeší a že pro něj znamená víc než jakákoli nemovitost.
Muž však jen natáhl ruku ke stolu a vzal si klíče od auta.
— Musím do práce. Večer přijede máma a přiveze dokumenty. Pak probereme, jak byt převést.
Potom odešel.
Na rozloučenou ji nepolíbil, jak to dělával dřív.
Neobjal ji.
Neřekl ani obvyklé „večer se uvidíme“.
Prostě za sebou zavřel dveře.
Tereza zůstala sama v kuchyni, kterou kdysi zařizovala s láskou.
Žluté záclony s drobnými kvítky, jejichž hledáním strávila celý den.
Hezká jídelní souprava, koupená za jejich první společné peníze po svatbě.
Barevné magnetky na lednici, přivezené z měst, která spolu navštívili.
Dříve v sobě každá věc uchovávala šťastnou vzpomínku.
Teď všechno najednou ztratilo význam.
Tereza vytáhla telefon a vytočila známé číslo.
— Jano, ahoj… To jsem já. Můžu k tobě přijet?
— Samozřejmě, přijeď! Co se stalo? Máš nějaký zvláštní hlas.
— Všechno ti řeknu, až se uvidíme. Asi za hodinu jsem u tebe.
Po rozhovoru odešla do ložnice.
Ze skříně vytáhla starou sportovní tašku a začala do ní skládat to nejnutnější.
Doklady.
Několik kusů oblečení.
Fotografie rodičů.
Nic dalšího si s sebou brát nechtěla.
Před odchodem se zastavila u zrcadla v předsíni.
Třicet let.
Mladá, hezká žena s vysokoškolským vzděláním a dobrou profesí.
Před sebou měla ještě tolik možností.
Přesto měla právě teď pocit, že její život skončil.
Na kuchyňském stole zůstal hrnek s nedopitou, dávno vychladlou kávou.
Tereza se pro něj nevrátila.
U dveří se ještě jednou ohlédla.
Byt, v němž prožila osm let, najednou vypadal cize.
— Sbohem, — zašeptala a zavřela za sebou.
Na chodbě potkala sousedku, paní Věru.
— Terezko, kam jdeš s tou taškou? Na služební cestu?
— Ne, paní Věro. Jed u domů.
— Jak to myslíš? Vždyť tady přece bydlíš.
Tereza se usmála.
Poprvé za celé ráno to byl opravdový úsměv.
— Ukázalo se, že ne. Celých těch osm let jsem tu byla jen na návštěvě.
Jana čekala na sestru přímo u dveří.
Jakmile uviděla její tvář, pevně ji objala.
Žádné zbytečné otázky, vyděšené výkřiky ani poučování nepřišly. Jana mlčky uvařila silný čaj, postavila před Terezu hrnek a posadila se vedle ní.
— Tak povídej.
A Tereza jí všechno vyprávěla.
O novém bytě.
O Martinově rozhodnutí napsat ho na matku.
O tchyni, která ji nikdy nepovažovala za dost dobrou manželku svého syna.
O chladném pohledu muže, s nímž žila osm let.
A také o náhlém poznání, že celou dobu budovala rodinu téměř sama.
Když domluvila, Jana chvíli mlčela.
— Víš, sestřičko, možná je to nakonec to nejlepší, co se mohlo stát.
— Nejlepší? — Tereza se na ni nechápavě podívala. — To myslíš vážně?
— Ano. Zamysli se. Posledních několik let žiješ v nepřetržitém napětí. Pořád se snažíš zavděčit tchyni, bojíš se zklamat manžela a snažíš se splnit očekávání někoho jiného. Kdy jsi naposledy udělala něco jen proto, že jsi to chtěla ty?
Tereza se zamyslela.
A skutečně.
Kdy?
Ani si nedokázala vzpomenout.
Poslední roky se skládaly z nekonečných pokusů někomu vyhovět, něco dokazovat a zasloužit si uznání.
— Pamatuješ si, jaká jsi byla na vysoké? — pokračovala Jana. — Vždycky veselá, odvážná a sebejistá. Chtěla jsi cestovat, plánovala jsi, že se naučíš francouzsky…
— Francouzsky, — zopakovala Tereza.
A najednou se zasmála.
— Já jsem opravdu chtěla jet do Francie! Martin mi ale pořád tvrdil, že utrácet peníze za takové hlouposti nemá smysl.
— Přesně. A kdo ti teď může něco zakazovat?
Tereza dopila čaj a přešla k oknu.
Venku stále pršelo.
Tady, v sestřině domě, však ani zatažené nebe nepůsobilo tak bezútěšně.
— Jano, můžu u tebe nějakou dobu zůstat? Než si najdu práci a pronajmu vlastní byt?
— Samozřejmě. Matěj nastoupil na vysokou a odjel studovat, jeho pokoj je volný. Zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat.
— Děkuju.
Tereza sestru pevně objala.
— A víš co? Myslím, že jsem dokonce trochu šťastná.
— Šťastná? Po tom všem?
— Ano. Samozřejmě se bojím. Čeká mě tolik neznámého. Zároveň ale cítím zvláštní lehkost. Jako by mi konečně někdo sundal z ramen obrovský kámen.
Večer si Tereza sedla k psacímu stolu v bývalém pokoji svého synovce a začala upravovat životopis.
Projektantka.
Osm let odborné praxe.
Dobrá znalost angličtiny.
Když si napsaný text znovu přečetla, poprvé po dlouhé době pocítila jistotu.
Opravdu toho uměla hodně.
A dokázala se uživit sama.
Kolem jedenácté hodiny večer zazvonil telefon.
Na displeji se objevilo Martinovo jméno.
— Terezo, kde jsi? Máma už přijela a přivezla všechny papíry…
— Jsem u Jany.
— Jak to myslíš, u Jany? A kdo mi teď připraví večeři?
Tereza se proti své vůli pousmála.
Takže právě tohle ho skutečně trápilo.
Ne její city.
Ne její odchod.
Ani možnost rozvodu.
Jen to, že nebude mít připravenou večeři.
— Nevím, Martine. Popros mámu, ať něco uvaří.