Na jazyku se mi málem objevila Adamova přezdívka. Zadržela jsem ji dřív, než jsem ji vyslovila. „Sluníčko“ patřilo jemu. Jen jemu.
Ve výloze butiku v Javorové ulici visely šaty, které jsem si na Kláře představovala od chvíle, kdy jsme kolem projely autem. Měly barvu slonové kosti, lehkou sukni a jemný lesk. Vypadaly skoro jako z pohádky.
Klára před výlohou dlouho mlčela. Pak promluvila hlasem, který na okamžik připomněl dívku, jíž bývala.
„Mohla bych si zkusit tyhle?“
Prodavačka ji znovu přeměřila pohledem. Oči jí sklouzly po Klářině postavě a ústa se sevřela.
„Zlato, tyhle nejsou pro tebe. Jsi na ně moc velká.“
Nic dalšího.
Žádná omluva.
Ani pokus zmírnit dopad těch slov.
Jen jedna holá věta, která udeřila tvrději než dlaň přes tvář.
Klára se nerozplakala.
Nehádala se.
Pouze se otočila, vyšla z obchodu a bez jediného slova si sedla na sedadlo spolujezdce.
Dohonila jsem ji s rukama tak roztřesenýma, že mi klíče málem vypadly na zem.
Celou cestu domů hleděla před sebe.
„Kláro… je mi to tak líto. Vrátím se tam a řeknu jí, co si o ní myslím…“
„Prosím, jeď.“
„Prosím tě. Prostě jeď.“
Ani jednou neodtrhla oči od silnice. Každých pár vteřin jsem se na ni podívala a čekala, kdy se zlomí. Kdy přijde pláč, křik nebo alespoň jediná výčitka.
Nepřišlo vůbec nic.
A právě to mlčení mě vyděsilo víc než jakékoli slzy.
Po příchodu domů pomalu vystoupala do patra a zavřela dveře svého pokoje.
O vteřinu později cvakl zámek.
Opřela jsem čelo o dveře a snažila se plakat tak tiše, aby mě neslyšela.
Nakonec jsem se sesunula na koberec. Zády jsem se opřela o dřevo za sebou.
„Kláro, prosím, otevři.“
„Na ples nejdu, mami.“
„Určitě něco najdeme. Můžeme nechat šaty ušít. Nebo je zkusíme udělat samy…“
„Mami. Dost.“
Její hlas zněl prázdně a vyčerpaně, jako by už neměla sílu bránit se ani vlastnímu životu.
„Nikdy tam nepůjdu. Prosím, už se nesnaž.“
Znovu jsem přitiskla čelo ke dveřím a rozplakala se bez jediného hlasitého vzlyku.
Jedno dítě jsem už pohřbila.
A teď jsem měla pocit, že ztrácím i druhé. Ne během jediné vteřiny, ale po kouscích. Jako by mi pomalu mizelo škvírou pod dveřmi, zatímco já na něj nedokázala dosáhnout.
Nevěděla jsem, jak ji zachránit.
Netuším, jak dlouho jsem tam zůstala.
Tak dlouho, až jsem přestala cítit nohy.
Tak dlouho, že se odpolední světlo na chodbě změnilo v šerý večer.
O několik dní později někdo zaklepal na naše dveře.
Otevřela jsem v tom samém oblečení, které jsem měla už předchozí den.
Na verandě stál Tomáš.
Měl opranou mikinu s kapucí a na hrudi tiskl malý skicák. Vypadal nervózně, ale zároveň z něj vyzařovalo odhodlání, jaké jsem u něj do té doby nepoznala.
„Paní Evo, mohl bych s vámi chvíli mluvit venku?“
Vyšla jsem za ním a dveře za sebou opatrně zavřela.
„Je Klára v pořádku? Ozvala se ti?“
Zavrtěl hlavou.
„Ne, paní Evo.“
Zhluboka se nadechl.
„Potřebuju její míry.“
„Tomáši… cože?“
„Do plesu jsou dva týdny.“
Na chvíli se odmlčel.
„Zvládnu to.“
Podíval se mi přímo do očí.
„Vím, že to zní šíleně. Ale musíte mi věřit. A hlavně jí nesmíte nic říct. Ani slovo.“
Dívala jsem se na chlapce, kterého jsem znala od malička. Na dítě z domu o dva vchody dál.
Bylo mu sedmnáct.
Nehty měl okousané až do krve.
A skicák držel tak pevně, jako by v rukou svíral smlouvu, na níž závisí celý svět.
„Tomáši, vždyť jsi nikdy neušil plesové šaty.“
Tu noc jsem dlouho stála u kuchyňského okna.
V jeho pokoji se svítilo ještě dlouho po třetí hodině ráno.
Světlo nezhaslo.
Ani na okamžik.
„Ne, paní Evo. Nic takového jsem ještě nešil.“
„Tak jak chceš…?“
„Potřebuju jen, abyste řekla ano.“
Málem jsem ho odmítla.
Měla jsem pro to desítky rozumných důvodů.
Jenže v jeho pohledu bylo něco, co by sedmnáctiletý kluk snad ani neměl mít. Klid. Pevnost. Jistota, kterou jsem já sama necítila už celý rok.
„Dobře,“ vydechla jsem. „Ano.“
Ještě té noci jsem stála u okna a sledovala světlo v Tomášově pokoji. Nezhaslo ani po třetí.
A já přemýšlela, k čemu jsem právě dala souhlas.
Třetí den mi zavolala jeho maminka.
Světlo za Tomášovým oknem se mezitím stalo mými novými hodinami.
Půlnoc.
Dvě ráno.
Tři ráno.
Stávala jsem u kuchyňského dřezu a pozorovala jediný osvětlený pokoj v celé ulici, zatímco ostatní domy dávno spaly.
Třetího dne zazvonil telefon.
„Evo,“ ozval se unavený hlas Tomášovy matky. „Má prsty úplně rozedřené. Dala jsem mu na ně studené obklady, ale hned si všechno sundal. Kvůli tomu dokonce vynechal písemku z chemie.“
Zavřela jsem oči.
„Mám ho zastavit?“
Na druhé straně se na chvíli rozhostilo ticho.
„Nemyslím, že by ho teď dokázal zastavit kdokoli,“ odpověděla tiše. „U šicího stroje sedává od doby, kdy vůbec dosáhl na pedál. To přece víš.“
Věděla jsem.
Pamatovala jsem si, jak mi kdysi zkracovala záclony a šestiletý Tomáš jí z magnetické mističky podával špendlíky. Pořád se ptal, proč mají nitě různá čísla.
V deseti kreslil návrhy šatů na okraje školních sešitů.
Ve třinácti si na starém stroji značky Veritas přešíval vlastní bundy.
Odložila jsem telefon a opřela čelo o chladné sklo.
Dva týdny.
Znělo to nemožně.