A současně jako odpočítávání k dalšímu okamžiku, kdy budu muset svou dceru znovu zvedat z trosek zklamání.
Klára mezitím klesala stále hlouběji.
Přestala chodit na snídaně.
Tři dny za sebou měla tutéž šedou mikinu.
Když jsem zaklepala, odpovídala jediným slovem.
Čtvrtého dne jsem vstoupila do jejího pokoje, abych odnesla špinavé prádlo.
Pod postelí ležel sešit.
Snažila jsem se ji udržet nad vodou drobnými milosrdnými lžemi.
„Musím jen něco vyřídit,“ říkávala jsem.
Ve skutečnosti jsem obcházela galanterie a sháněla nit v barvě slonové kosti, protože mi Tomáš přesně napsal, co potřebuje.
Když jsem toho čtvrtého dne uklízela, vytáhla jsem sešit zpod postele.
Nebyl to ten starý z prvního ročníku, který jsem kdysi našla za knihami.
Tenhle byl novější.
Pocházel z druhého ročníku.
Její rukopis už nebyl kulatý. Tahy byly ostřejší, tvrdší, plné vzteku.
Samá jména.
Stránka za stránkou.
Dívky, které si začaly šeptat pokaždé, když kolem nich prošla.
Kluci, kteří pár dní po Adamově pohřbu psali na internet odporné poznámky.
Vytištěné komentáře.
Snímky obrazovky.
Každý záznam pečlivě vložený mezi stránky jako usušená květina, kterou čas proměnil v černý prach.
Vzala jsem telefon.
Fotila jsem jednu stránku po druhé.
Potom jsem se posadila doprostřed jejího pokoje a přečetla celý deník od začátku až do konce.
Teprve tehdy jsem pochopila.
Skutečným nepřítelem nebyla prodavačka.
Ani šaty ve výloze.
Byl to sbor krutých hlasů, které v sobě moje dcera nosila celé dva roky.
Hlasy, jež se jí usadily pod žebry a nepřestávaly mluvit.
Znovu jsem sáhla po telefonu.
Všechny fotografie jsem poslala Tomášovi.
Připojila jsem jedinou zprávu.
Nevím, jestli ti to pomůže. Ale myslím, že bys měl vědět, co v sobě celou dobu nese.
Na displeji se objevily tři tečky.
Zmizely.
Zase se objevily.
A znovu zmizely.
Seděla jsem na koberci a sledovala je snad několik minut.
Přemýšlela jsem, co může sedmnáctiletý kluk udělat se seznamem cizí krutosti necelé dva týdny před plesem.
Možná ty stránky spálí.
Možná je jen přečte a bude truchlit se mnou.
Neposlala jsem mu je proto, že bych měla nějaký plán.
Poslala jsem je, protože už jsem jejich tíhu nedokázala unést sama.
Když odpověď konečně přišla, byla v ní jediná věta.
O některých věcech jsem věděl. Děkuju za ty ostatní.
O minutu později se objevila další zpráva.
Už vím, co s nimi udělám.
Dívala jsem se na ta slova, dokud displej nezhasl.
Samozřejmě že věděl.
Celou dobu stál vedle ní.
Denně chodil stejnými školními chodbami.
Slyšel posměšky, o nichž jsem se já dozvídala jen z útržků.
Střih šatů už měl dávno vymyšlený.
Teď našel také jejich srdce.
Šestého dne ráno jsem udělala chybu.
Z kuchyně jsem zavolala do obchodu s obuví.
„Potřebovala bych dámské lodičky číslo třicet devět. Barva slonové kosti. Nízký podpatek. Ano… jsou na maturitní ples.“
Jakmile jsem zavěsila a otočila se, stála Klára ve dveřích.
Dlouho na mě beze slova hleděla.
Potom tiše řekla:
„Pořád ze mě chceš udělat tu, kterou jsem bývala.“
„Co to děláš?“
„Řekla jsem ti, ať přestaneš!“ Hlas se jí zlomil. „Prosila jsem tě. Proč mě vůbec neposloucháš?“
„Pořád se snažíš vrátit dívku, která tu byla dřív. Jenže ona už není, mami. Zemřela ve stejný den jako Adam. Proč to nechceš přijmout?“
Nadechla jsem se a cítila, jak se mi třese hlas.
„Protože miluju i Kláru, kterou jsi teď. Miluju tě tady, v téhle kuchyni. Miluju tě i v té šedé mikině, kterou nosíš každý den. Jen jsem si přála, abys měla jediný večer, kdy se ti bude o trochu lehčeji dýchat.“
Prudce zabouchla dveře pokoje.
Rána byla tak silná, až se obrázky na chodbě zachvěly.
„Pro koho?“ křikla zpoza dveří. „Pro tebe? Nebo pro něj?“
Několik vteřin jsem stála uprostřed kuchyně s telefonem sevřeným v ruce.
Málem jsem Tomášovi hned zavolala.
Málem jsem přešla přes trávník k jejich domu a řekla mu, aby přestal. Aby odložil jehlu, zapomněl na celý šílený nápad, vyspal se a nechal své ruce zahojit.
Neudělala jsem to.
Místo toho jsem k nim došla pěšky.
Jeho maminka otevřela dřív, než jsem stihla zaklepat podruhé.
Neřekla nic.
Jen ukázala ke schodišti.
Pomalu jsem vyšla nahoru.
Dveře Tomášova pokoje byly pootevřené.
Lehce jsem je odsunula.
Spal.
Usnul přímo u šicího stroje.
Tvář měl položenou na stole a v jedné ruce stále držel cívku, jako by se jí odmítal vzdát i ve spánku.
Na podlaze kolem židle ležely vytištěné fotografie stránek z Klářina deníku.
Vedle jednotlivých jmen byly tužkou nakreslené malé kroužky.
Za jeho zády stála na krejčovské panně hotová róba.
V barvě slonové kosti.
Elegantní.
Pevně vytvarovaná.
Po celé sukni se ve vrstvách rozevíraly látkové růže, jako by tam během jediné noci vyrostla zahrada.
Přistoupila jsem blíž.
A pak jsem si toho všimla.
Uvnitř jedné růže bylo něco ukryté.
Drobné stehy.
Možná slova.
Něco zašitého hluboko mezi hedvábnými okvětními lístky tak nenápadně, že by to člověk našel jen tehdy, kdyby květ opatrně rozevřel.
Natáhla jsem ruku.
Vzápětí jsem ji stáhla.
To tajemství nebylo určeno mně.
Neměla jsem právo odhalit, co do těch šatů vložil.