Na čerstvě ostříhané vlasy, o kterých se ani nezmínil.
Vzpomněla jsem si na telefon, který v poslední době pokládal displejem dolů, a na časy, kdy mi jen tak přinesl květiny, protože na mě během dne myslel.
— Dobře, — řekla jsem nakonec. — Bude oslava.
„A kde jinde?“
Stála jsem před ním v tričku se skvrnou od dětské výživy a v duchu se rozhodla, že ať mě to bude stát cokoli, k bazénu tentokrát vyjdu jako žena, kterou jsem kdysi bývala.
Sobota a čtyři hodiny ráno přišly zatraceně rychle.
Stála jsem v kuchyni. V jedné ruce cukrářský sáček, ve druhé ohřívač lahviček. Zdobila jsem cupcakes polevou, zatímco Eliška podřimovala v lehátku u mých nohou.
Petr spal nahoře.
Já zdobila dortíky.
Do devíti ráno už visely kolem terasy girlandy, u bazénu stála nafukovací palma, Matěj měl na sobě svoje malé plavky a na plotě jsem připevnila nápis „Všechno nejlepší ke čtyřicátinám!“.
Asi o hodinu později Petr konečně sešel dolů a zívl.
— Hele, nevypadá to špatně, — uznal. — Doufám, že jsi to nepřehnala s těmi kýčovitými blbostmi.
— Je tu přesně tolik kýče, kolik je potřeba, — odpověděla jsem.
Asi o hodinu později se konečně objevil.
Hosté začali přicházet kolem poledne.
Martin dorazil s chladicí taškou přehozenou přes rameno. Za ním vešla Tereza s obrovskou mísou ovoce. Jakmile mě uviděla, zamířila rovnou ke mně a objala mě dřív, než jsem ji vůbec stihla pozdravit.
— Lucie, sedni si. Myslím to vážně, — zašeptala. — Dej mi Elišku a běž si sníst něco, co není dětská sušenka.
Překvapeně jsem se zasmála.
„Dej mi Elišku.“
— Určitě?
— Sem s ní, — prohlásila Tereza a už mi dítě brala z rukou.
Ve stoje jsem snědla plněné vejce s takovou rychlostí, že jsem si připadala jako hladový mýval.
Kolem druhé jsem se konečně dostala nahoru. Ze skříně jsem vytáhla jediné plavky, které mi ještě opravdu seděly, a dlouho před zrcadlem sbírala odvahu, než jsem si je oblékla.
Připomněla jsem si, že vypadám normálně.
Moje tělo přivedlo na svět dvě děti.
Se vztyčenou hlavou jsem vyšla zpátky na zahradu.
„Sem s ní.“
V bazénu už byl skoro každý, kdo uměl plavat.
Martin stál v mělké vodě vedle Petra a v ruce držel pivo, ze kterého téměř neupíjel. Tereza seděla na lehátku a Eliška jí spala na hrudi.
Udělala jsem několik kroků směrem k bazénu.
A vtom Petr vybuchl smíchy.
Nebyl to veselý smích. Byl hlasitý, hrubý a ponižující.
Martin se nejdřív zasmál s ním, ale jakmile zahlédl můj obličej, okamžitě sklopil pohled k vodě, jako by si přál být v tu chvíli kdekoli jinde.
Zůstala jsem stát.
— Co je tak vtipného? — zeptala jsem se.
Udělala jsem ještě krok blíž.
Petr si setřel slzy smíchu z očí.
— Promiň, promiň, já si prostě nemohl pomoct! Tereza před chvílí plavala a… no, podívej se na ni. Je přece úplně jasné, že v plavkách vypadá mnohem líp než ty.
Celá zahrada ztichla.
Někde cinkla vidlička o talíř.
Terezin obličej ztuhl.
Ta slova mě zasáhla přesně tam, kam mířila.
Tentokrát jsem se ale nebránila. Nehádala jsem se. Nevysvětlovala jsem mu, co moje tělo dokázalo a čím prošlo.
Jen mi hlavou projela jediná věta.
Dost.
„Já si prostě nemohl pomoct!“
Otočila jsem se, vešla do domu, vyšla po schodech do ložnice a zavřela za sebou dveře.
Sedla jsem si na kraj postele a přitiskla si obě dlaně k ústům.
Po několika vteřinách se ozvalo opatrné zaklepání.
Tereza vklouzla dovnitř a dveře zase zavřela.
— Lucie, — začala tiše. — Musím ti něco říct. Už několik týdnů je mi z celé té situace fyzicky špatně.
— Terezo, prosím. Teď opravdu nemůžu.
— Můžeš, — řekla. — A potřebuješ to vědět.
Podívala jsem se na ni.
Posadila se vedle mě a vytáhla telefon.
— Petr mi už několik týdnů píše. Posílá mi svoje fotky. Zve mě na kafe. Tvrdí, že vaše manželství je „prakticky u konce“. Ani jednou jsem mu neodpověděla, ale všechny zprávy jsem si nechala. A před chvílí jsem všechno řekla Martinovi.
Měla jsem pocit, že se pokoj naklonil.
— Cože?
— Proto jsem se poslední dobou tolik stavovala. Proto jsem se tě ptala, jak ti doopravdy je. Chtěla jsem ti to říct správně. V soukromí. Ne před lidmi. Nechtěla jsem být ženská, která ti přijde oznámit něco takového a převrátí ti život vzhůru nohama.
„Petr mi už několik týdnů píše.“
Podala mi telefon.
Posouvala jsem konverzaci níž a níž.
A s každou další zprávou zapadl na své místo další kousek skládačky.
Kolínská před rodinnými návštěvami.
Jeho přehnaná ochota vozit Terezu domů.
Telefon, jehož displej přede mnou neustále skrýval.
To nekonečné „Tereza, Tereza, Tereza“, jako by mi každý den předváděl její přednosti a čekal, až sama uznám, že pro něj nejsem dost dobrá.
Nikdy nešlo o moje tělo.
Tereza mi stále držela telefon před očima.
Petr si jen připravoval příběh.
Pohodlný, čistý příběh, ve kterém mohl jednou odejít a jako důvod ukázat na mou postavu po dvou porodech.
Příběh, ve kterém se moje vyčerpání stane mojí chybou.
Příběh, v němž ze sebe udělá muže, který se pouze „snažil“, zatímco já jsem se údajně přestala starat.
Podívala jsem se na Terezu.
— Řekla jsi to Martinovi?
— Ano. Je na naší straně.
Krátce jsem se zasmála. Byl to ostrý, prázdný zvuk bez jediné kapky veselí.