„Řekla jsi to Martinovi?“
— Můj vlastní manžel právě na svých čtyřicátinách veřejně porovnal svou pětatřicetiletou ženu s tebou.
Tereza nic neřekla.
Hřbetem ruky jsem si otřela obličej, vstala a podívala se na svůj odraz v zrcadle.
— Můžu si na minutku půjčit tvůj telefon?
— Jasně, — odpověděla.
Sešla jsem zpátky dolů.
Hosté stále postávali u bazénu a všichni se tvářili, jako by před chvílí vůbec nic neslyšeli.
Vzala jsem mikrofon.
Otřela jsem si tvář.
Dvakrát jsem na mikrofon poklepala prstem.
Rozhovory postupně utichly.
— Přátelé, ráda bych pronesla přípitek a popřála svému manželovi k narozeninám. Takže vás prosím, poslouchejte pozorně.
Lidé zvedli skleničky.
Petr se usmíval.
Byl přesvědčený, že mu jeho žena před celou společností právě chystá další narozeninovou poctu.
— Posledních několik měsíců byl můj manžel tak laskavý, že mi pravidelně připomínal, kolik jsem přibrala. Radil mi, že bych měla víc cvičit. Že bych měla být podobnější Tereze. A že Tereza je, cituji, „ztělesněním krásy“.
„Poslouchejte pozorně.“
Zahradou projela vlna nejistého smíchu, který rychle zanikl.
— A dnes, na své vlastní narozeninové oslavě, před vámi všemi oznámil, že Tereza v plavkách vypadá jednoznačně lépe než já. Teď už konečně chápu, proč se na ni v poslední době tolik soustředil.
Zvedla jsem Terezin telefon.
Petrův úsměv zmizel.
Přečetla jsem dvě krátké věty z jeho zpráv.
Potom jsem zmínila fotografie, na kterých se fotil bez trička, a zprávu, v níž Tereze vysvětloval, že jeho manželství je údajně „prakticky u konce“.
Nikdo se ani nepohnul.
„Teď už konečně chápu.“
— Moje švagrová se zachovala čestně. Ani na jednu z těch zpráv neodpověděla. Všechny si uložila a ještě dřív, než přišla za mnou, řekla pravdu Martinovi. Takže bych jí chtěla před vámi všemi poděkovat. Ukázalo se totiž, že ke mně byla loajálnější než můj vlastní manžel.
Martin položil pivo na stůl.
Přešel přes terasu a beze slova se postavil vedle mě a Terezy.
V tu chvíli už nebylo potřeba nic vysvětlovat.
Podívala jsem se přímo na Petra.
— Všechno nejlepší ke čtyřicátinám, Petře. Doufám, že letos konečně najdeš to, co už tak dlouho hledáš. Ale na téhle adrese už to hledat nebudeš.
Petr zrudl tak, že připomínal rajče.
„Všechny si uložila.“
Matěj mě zatahal za okraj plavek.
— Maminko, oslava už skončila? Já chci dort.
A tehdy jsem se poprvé za celý den opravdu zasmála.
— Ne, broučku. Dort ještě bude.
Vzala jsem nůž a ukrojila mu první kus.
O několik týdnů později jsem znovu procházela kolem zrcadla na chodbě.
Tentokrát jsem se zastavila.
Měla jsem na sobě červené šaty. Na rtech rtěnku. Elišku jsem držela na boku a Matěj si vedle mě obouval boty, protože jsme se chystali na sobotní výlet s Terezou.
Chvíli jsem se dívala na ženu v zrcadle.
A najednou mi to připadalo úplně jasné.
Ta žena nikdy nebyla problém.