— Buduju si kontakty, — odpověděl, aniž by zvedl oči od telefonu.
Já mezitím odstříkávala mléko na parkovištích.
— S kým?
— S lidmi. Ty tomu stejně nerozumíš, Lucie.
Jako obvykle jsem raději nic neřekla.
Zpočátku se zmínky o Tereze objevovaly jen občas. Brzy se ale začaly množit tak rychle, až jsem měla pocit, že její jméno slyším od rána do večera. U snídaně, u kávy, dokonce i při přebalování Elišky.
— Měla by ses podívat na videa z Tereziných tanečních lekcí, — oznámil mi jednou Petr. — Fakt jí to jde. Má skvělou postavu a nosí krátké sukně. A ty?
„Ty tomu stejně nerozumíš.“
— Tak to jí přeju, — zamumlala jsem a utírala Matějovi jablečnou přesnídávku z brady.
— Dřív jsi taky měla tolik energie.
Ruka s ubrouskem se mi zastavila. Matěj na mě hleděl velikýma očima a kousek přesnídávky mu pořád zůstával na obočí.
— Petře, vždyť jsem nedávno porodila.
— Jen říkám, že Tereza si na tanec čas najde.
Přestala jsem syna utírat úplně.
— Tereze je osmadvacet a nemá novorozeně přisáté k prsu.
Petr pouze pokrčil rameny, jako bych právě sama potvrdila jeho argument.
Ten večer jsem se ještě jednou pokusila o normální rozhovor.
— Potřebuju, abys mi doma víc pomáhal, — řekla jsem. — Jsi celý den doma. Nechci žádný zázrak. Stačilo by třeba umýt nádobí.
— Já to teď taky nemám jednoduché.
— Ani já ne.
Zkusila jsem to ještě jednou.
— U tebe je to něco jiného, Lucie.
— V čem přesně?
Petr neodpověděl. Znovu vzal telefon a já zase zahlédla, jak obrazovku natočil ode mě, než na něco klepl.
Namluvila jsem si, že jsem paranoidní.
Jenže drobnosti se začaly vršit jedna na druhou jako špatně postavená věž z kostek.
Když měli přijít Martin s Terezou, Petr se šel osprchovat. A nebyla to jeho obvyklá pětiminutová sprcha. Udělal z toho celý rituál a nakonec použil dokonce kolínskou, kterou si jinak schovával na výročí.
Jsem paranoidní, opakovala jsem si.
— Chystá se dneska něco slavnostního? — poškádlila jsem ho, když si před zrcadlem upravoval límeček.
— Jen chci vypadat normálně.
— Včera ti to v těch teplácích, které jsi týden nepral, taky docela slušelo.
— Moc vtipný.
Po obědě se Petr sám nabídl, že Terezu odveze domů, protože „Martin nutně musí něco zařídit“.
Nepamatovala jsem si, že by se Martin o nějaké povinnosti zmínil. A podle jeho zmateného výrazu o ní zřejmě nevěděl ani on.
„Jen chci vypadat normálně.“
Tereza zachytila můj pohled přes stůl a nechala ho na mně o vteřinu déle, než bylo běžné.
Později mi napsala.
Ani slovo o Petrově zvláštním chování.
Jen jednoduchá zpráva: „Jak ti opravdu je? Udělala jsem moc lasagní. Mám ti trochu přivézt?“
Od té chvíle začala přinášet jídlo častěji.
Jednou dokonce vzala Elišku do náruče, abych po dlouhé době mohla sníst něco teplého.
Tereza zachytila můj pohled.
Ptala se mě na práci a pak skutečně poslouchala odpověď.
Pořád jsem čekala, kdy přijde nějaký háček.
Žádný nepřišel.
— Vypadáš vyčerpaně, Lucie, — řekla mi jedno odpoledne. Seděla přitom na podlaze naší kuchyně a Matěj jí ukazoval svou sbírku dinosaurů.
— Jsem v pohodě.
— Přede mnou nemusíš dělat, že jsi v pohodě.
Málem jsem se rozplakala. Svedla jsem to na hormony.
Pořád jsem čekala na nějaký háček.
V tom týdnu jsem se rozhodla získat zpátky aspoň malinký kousek svého starého života.
Zatímco se v mikrovlnce ohřívala ovesná kaše, napadlo mě, že udělám jeden dřep.
Jeden.
Jak těžké to může být?
Ukázalo se, že velmi.
V bedrech mi něco lupnulo a já zůstala viset v půlce pohybu, ruce natažené před sebou, jako bych se vzdávala miniaturní nepřátelské armádě.
Do kuchyně přišel Matěj. Chvíli mě pozoroval a naklonil hlavu.
Rozhodla jsem se získat zpátky aspoň malinký kousek svého starého života.
— Maminko, proč jsi zaseklá jako žába? Budeš skákat?
— Ne, broučku.
— A umíš skočit?
— V tuhle chvíli ne.
Matěj vážně přikývl, otevřel lednici, vytáhl si sýrovou tyčinku a odešel, zatímco jeho matka dál dřepěla před mikrovlnkou.
— A umíš skočit?
Smála jsem se tak dlouho, až mi tekly slzy. Potom jsem se velmi pomalu narovnala jako stará skládací židle, která už ztratila důvěru v lidstvo.
To byl vrchol mého týdne.
Vlastní tříleté dítě mě přirovnalo k žábě.
Ten večer Petr znovu začal.
— Ty ses vůbec někdy pořádně podívala na Terezu? Vždyť ona je doslova ztělesnění krásy.
Už dávno jsem si všimla, jak často Petr s Martinem mluví o tom, jak je Tereza krásná.
Já se pořád ještě dokázala smát.
A přestože ve mně rostlo podráždění, odpověděla jsem co nejklidněji:
— Je hezké, že si všímáš jejích předností. Ale vzhled je teď asi poslední věc, kterou mám kapacitu řešit. S tímhle režimem se hlavně snažím přežít.
Doufala jsem, že mu to konečně došlo.
Nedošlo.
V pátek večer přišel Petr domů nezvykle rozjařený.
— Takže, — oznámil a otevřel si pivo, které mimochodem nekoupil on. — Udělám oslavu u bazénu. Čtyřicátiny. A pořádnou!
Pořád jsem se snažila zachovat klid.
— Tady doma?
— A kde jinde? Martin přijde. A Tereza samozřejmě taky.
Samozřejmě.
— Petře, jsem úplně hotová. Eliška pořád nespí celou noc. A Matěj…
— Lucie. Je mi čtyřicet!
Podívala jsem se na něj.