Potom vždycky jen smutně zavrtěla hlavou.
Rozhodla se dávno před naším rozhovorem.
Termín na klinice měla stanovený ještě dřív, než mi vůbec dala možnost něco namítnout.
Když se začalo rozednívat, pochopil jsem, že ji nepřesvědčím. Seděli jsme proti sobě v tiché kuchyni, oba vyčerpaní, a mezi námi leželo rozhodnutí, které jsem nedokázal přijmout ani změnit.
Následující měsíce mě bolely způsobem, o kterém jsem nikdy s nikým nemluvil.
Katka odjížděla na jednu údajnou kontrolu za druhou. Někdy byla pryč jen hodinu, jindy celé odpoledne. Domů se vracela vyčerpaná, s napjatými rameny, bolavými zády a rukama, které držela opatrně, jako by ji bolel každý pohyb.
Občas měla na předloktích modřiny. Když jsem se zeptal, odkud je má, řekla, že se uhodila o dveře nebo o okraj vyšetřovacího lehátka. Nikdy mě nenapadlo pochybovat.
Několikrát usnula přímo na koberci v Matějově pokoji, zatímco mu četla pohádku. Když jsem je našel, leželi vedle sebe a oba tvrdě spali. Kniha zůstala rozevřená u Katčiny ruky a Matěj měl hlavu položenou na jejím rameni.
Tiše jsem přes ně přehodil deku, protože ani jeden už neměl sílu dojít do postele.
Každý takový večer ve mně něco ukusoval.
Její unavený úsměv jsem vnímal jako další důkaz, že jsem ji k tomu dohnal.
V práci jsem se přistihl, že pořád přepočítávám minulost. Co kdybych si vlastní živnost založil dřív? Co kdybych bral každou sobotu? Co kdybych lépe hospodařil s penězi? Co kdybych před lety neodmítl lépe placenou zakázku daleko od domova?
Všechny ty úvahy končily stejně.
Nebyl jsem dost dobrý.
Každý večer před zhasnutím jsem si klekl k posteli, políbil Katku na tvář a tiše zašeptal:
„Děkuju.“
Jenže uvnitř mě zněla úplně jiná věta.
Nestačil jsi.
Katka mi pokaždé jemně projela prsty vlasy a mlčela.
Myslel jsem, že zadržuje slzy.
Minulé úterý jsem doma zapomněl momentový klíč.
Roman na mě zavolal od rozestavěného bytového domu, kde jsme právě měnili celé rozvody.
„Petře! Je všechno v pořádku?“
Zvedl jsem směrem k němu palec. Nepovažoval jsem za důležité vysvětlovat mu, že se jen vracím pro nářadí.
Pro Romana jsem pracoval už šest let. Naučil mě většinu toho, co jsem o řemesle věděl. Ukázal mi, jak poznat problém dřív, než se z malé závady stane pohroma, a jak jednat s lidmi, kteří byli vyděšení, protože jim voda ničila domov.
Byl na Matějových narozeninách. Znal Katku. Jedny Vánoce mi dokonce nenápadně přidal do výplaty mimořádnou odměnu a tvrdil, že se účetní spletla.
Věřil jsem mu bez výhrad.
Proto mě jeho firemní dodávka zaparkovaná před naším domem nejprve jen překvapila. Nenapadlo mě nic špatného. Říkal jsem si, že se možná zastavil kvůli dokumentům nebo že potřeboval Katce něco předat.
Zaparkoval jsem u branky a vydal se ke vchodu.
Kuchyňské okno bylo pootevřené.
Když jsem se přiblížil k verandě, uslyšel jsem Romanův hlas.
„Takže pořád věří tomu příběhu o náhradním mateřství?“
Zůstal jsem stát.
Pak se ozvala Katka.
Krátce a tlumeně se zasmála.
„Věří úplně všemu.“
Srdce mi začalo bušit tak prudce, až přehlušilo vzdálený hluk ulice.
Roman řekl něco, čemu jsem přes stěnu nerozuměl.
Katka nato odpověděla větou, po které se mi během jediné vteřiny zhroutil celý svět.
„Příští týden se konečně nastěhujeme.“
Další slova už ke mně nedolehla.
Kolena se mi podlomila. Sjel jsem zády po dřevěném obložení a dopadl do záhonu pod oknem. Dlaně se mi zabořily do mokré mulčovací kůry, ale necítil jsem chlad ani bolest.
Nastěhujeme se?
Roman měl přístup ke všem domům, které naše firma opravovala. Měl klíče, smlouvy i kontakty na majitele. V té chvíli jsem ani na okamžik nepochyboval, co ta věta znamená.
Oni dva si za mými zády připravovali nový život.
Katka nenosila dítě pro cizí rodinu. Celé měsíce mi lhala, zatímco se s Romanem chystala odejít.
Než jsem se dokázal postavit a dojít zpátky k autu, nejhorší vysvětlení už ve mně ztvrdlo jako beton.
Dovnitř jsem tehdy vůbec nevstoupil.
O několik hodin později jsem byl znovu na stavbě.
Roman zvedl hlavu od odkryté stěny, u které právě přeměřoval potrubí.
„Tak co, našel jsi ten klíč? Všechno dobré?“
Přinutil jsem se přikývnout.
„Jo.“
Usmál se, podal mi spojku a bez zaváhání pokračoval v práci.
Nevypadal provinile.
Právě to mě ničilo nejvíc.
Na jeho obličeji nebyla vina, nervozita ani strach. Nic. Pracoval vedle mě stejně klidně jako kterýkoli jiný den.
Po zbytek směny jsem téměř nepromluvil. Události posledních sedmi měsíců se mi v hlavě začaly skládat do úplně jiného obrazu.
Všechny ty návštěvy ordinací.
Telefonáty, které Katka vyřizovala venku nebo v koupelně se zapnutou vodou.
Večery, kdy se vracela domů a její oblečení vonělo čerstvou barvou. Tvrdila, že se na klinice právě opravují chodby.
Dny, kdy odmítla, abych ji doprovodil na vyšetření.
Najednou každý detail vypadal jako další důkaz.
Když jsem večer odemkl dveře, Matěj ke mně přiběhl s mou starou pracovní kšiltovkou nasazenou obráceně.
„Tati, koukej! Jsem jako ty!“
Zvedl jsem ho do náruče a sevřel tak pevně, až se začal smát a vrtět.
Každá vzpomínka najednou získala jiný význam.