Katka se objevila ve dveřích kuchyně a utírala si ruce do utěrky.
„Večeře je hotová.“
Vypadala pořád stejně. Jako žena, kterou jsem šest let bezvýhradně miloval a které jsem bez váhání svěřil celý život.
Na jediný nebezpečný okamžik jsem skoro uvěřil, že jsem u okna něco špatně pochopil.
Pak se mi vrátil její smích.
A ta věta.
Věří úplně všemu.
Večeře byla nesnesitelně obyčejná.
Matěj nám nadšeně vysvětloval, že po zelených fazolkách bude silný jako tatínek. Katka se zasmála, uhladila mu vlasy a políbila ho na temeno. Když se ode mě čekal úsměv, usmál jsem se také.
Jenže každá běžná chvíle teď působila jako dokonale nacvičená scéna, jejíž scénář znali všichni kromě mě.
Když Matěj usnul, Katka přišla do obýváku se dvěma hrnky čaje a posadila se vedle mě.
„Dneska jsi nějak tichý.“
„Byl dlouhý den.“
Pozorně si mě prohlédla.
„Stalo se něco v práci?“
Měl jsem chuť zeptat se, kdo přesně se má příští týden nastěhovat. Chtěl jsem vyslovit Romanovo jméno a sledovat, co udělá její tvář.
Otázka mi však zůstala uvězněná v krku.
Všechno kolem mě už působilo jako promyšlená hra, v níž jsem byl jediným člověkem bez scénáře.
Vzal jsem si od ní hrnek a řekl jen:
„Děkuju.“
Na krátký okamžik se jí viditelně ulevilo.
A právě ten nepatrný výraz ve mně něco definitivně přetrhl.
Ještě před rozedněním, zatímco vezla Matěje do školky, jsem si sbalil sportovní tašku. Snubní prsten jsem stáhl z prstu a položil ho na komodu v ložnici.
Dlouho jsem na něj hleděl. Byl to obyčejný kroužek kovu, ale v tu chvíli vážil víc než všechno nářadí, které jsem kdy nosil.
Kolem poledne jsem už seděl v kuchyni u svého bratra Tomáše.
Ten záblesk úlevy v Katčiných očích mě pronásledoval celou cestu.
Zavolala mi ještě dřív, než jsem si stačil vybalit první tričko.
Pak znovu.
A znovu.
Do večera jsem měl jedenáct nepřijatých hovorů a sedm zpráv.
Petře, prosím, ozvi se.
Mám o tebe strach.
Nevím, co se stalo.
Prosím, vrať se domů.
Přečetl jsem každou z nich.
Neodpověděl jsem na jedinou.
O dva dny později jsem seděl v kanceláři advokátky, která se zabývala rozvody.
Vyslovit ta slova nahlas bylo skoro fyzicky bolestivé.
„Myslím, že mi žena celé měsíce lhala.“
Právnička mě nepřerušovala. Nechala mě domluvit a pak přede mě položila desky s dokumenty.
„Dnes nemusíte nic podepisovat,“ řekla klidně. „Někdy člověk potřebuje nejdřív vědět, jaké možnosti vůbec má.“
Odcházel jsem s deskami pod paží a připadalo mi, že nesu úmrtní list vztahu, který ještě pořád dýchá.
Katka se nevzdávala.
Jednou nechala na Tomášově verandě ještě teplý pekáč zapečených těstovin.
Jindy mi poslala fotografii Matěje. Držel barevný papír počmáraný pastelkami a uprostřed stálo dětským písmem:
Tati, vrať se domů.
O několik dní později jsem našel pod stěračem auta ručně psaný dopis.
Začínal třemi slovy.
Prosím, věř mi.
Jenže já už nevěděl jak.
Nešlo o to, že bych nechtěl slyšet pravdu.
Bál jsem se, co by se mnou udělala další lež.
Třetí večer zazvonil u Tomášových dveří Roman.
Stál na verandě s rukama zastrčenýma v kapsách pracovní bundy.
„Vím, že jsi na mě naštvaný,“ řekl. „A máš na to právo.“
Díval jsem se na něj bez výrazu.
„Nemám ti co říct.“
Přikývl.
„To jsem čekal.“
Chvíli jsme mlčeli.
Nevěděl jsem, jestli dokážu vyslechnout ještě jednu verzi událostí. Všechno ve mně křičelo, abych zavřel dveře.
Roman se podíval k mé dodávce zaparkované u obrubníku.
„Než ale uděláš něco, co už nepůjde vzít zpátky, dej mi zítra ráno jednu hodinu.“
Hořce jsem se zasmál.
„U mě doma jsem slyšel víc než dost.“
Roman zavrtěl hlavou.
„Ne. Slyšel jsi jen polovinu rozhovoru.“
Položil na zábradlí obyčejnou obálku.
„Uvnitř je adresa.“
Pak se otočil a odešel.
Jen polovinu rozhovoru.
Druhý den ráno nakonec zvítězila zvědavost nad hrdostí.
Adresa mě dovedla do tiché ulice na kraji města.
Mezi dvěma starými lípami stál bílý rodinný dům se sedlovou střechou. Kolem záhonů byla čerstvě rozhrnutá kůra a na poštovní schránce se ve větru pohupovaly modré balónky.
Na příjezdové cestě čekal Roman a několik mužů z naší firmy.
A potom jsem ji uviděl.
Katka stála na verandě.
Měla staré džíny, pracovní boty a vybledlou mikinu potřísněnou zaschlou barvou.
Dívala se na mě s takovým strachem, že jsem ji téměř nepoznával.
Poprvé po dlouhé době jsem se skutečně podíval na její ruce.
Klouby měla poseté drobnými rankami. Kůže na prstech byla popraskaná, ztvrdlá a drsná. Pod několika nehty jí zůstaly tmavé stopy, které nedokázalo odstranit obyčejné mýdlo.
Takové ruce člověk nezíská v čekárně u lékaře.
Takové ruce vzniknou tvrdou fyzickou prací.
Roman ke mně pomalu došel a podal mi silnou obálku.
„Otevři ji.“
Poslechl jsem.
Uvnitř byla kupní smlouva a list vlastnictví.
Na první straně stálo dvojí jméno.
Moje.
A Katčino.
Několik dlouhých vteřin jsem jen zíral na papíry a nedokázal pochopit, co vidím. Přečetl jsem naše jména jednou, podruhé a pak ještě potřetí, jako by se při každém dalším pohledu měla změnit.
Nezměnila se.
Dům patřil nám.
Roman kývl k bílé fasádě.