Bledé zimní slunce se opatrně prodíralo oknem, odráželo se v broušené křišťálové váze a rozhazovalo po kuchyni zlatavé odlesky. Přestože venku svítilo, v místnosti bylo chladno. Za sklem se město topilo v šedivém přednovoročním shonu.
— Ty se ale máš, Terezko, — pronesla Lenka s jemným úsměvem, za kterým se ukrývala sotva znatelná závist. — Tvůj muž tě doslova nosí na rukou. Poslat manželku uprostřed zimy na celý týden do Řecka… O tom se dá jen snít.
Lenčin hlas zněl laskavě, téměř něžně, ale pod jeho povrchem se skrývala zvláštní chladnost. Tereza chvíli mlčela. Stála u otevřeného kufru a pečlivě do něj skládala oblečení, přičemž každý kousek před uložením uhladila.
— Petr se opravdu snaží, — řekla nakonec tiše. — Snaží se opravdu hodně.
Byla to pravda.
Její manžel zůstával v chladném městě, kde šedé domy, dopravní zácpy a těžký vzduch během zimy vytvářely pocit nekonečné únavy. Tereza však spolu se svou tříletou dcerou Eliškou odlétala k moři.
Petr chtěl, aby si jeho „holky“, jak manželce a dceři něžně říkal, užily slunce, mořský vzduch, procházky podél pobřeží a klid bez starostí.
On sám měl v plánu pracovat téměř bez jediného volna.
Mluvil o tom tak klidně, že si Tereza časem zvykla považovat jeho vytíženost za obyčejný projev péče o rodinu. Jen občas se jí v duši vynořily otázky, kterým se raději vyhýbala.
— Ach jo, — zasnila se Lenka a pohodlněji se usadila. — Také bych někam potřebovala odjet. Aspoň na pár dní. Jsem úplně vyčerpaná, ze všeho se mi točí hlava.
— Tak pojeď s námi, Lenko, — navrhla Tereza a zvedla od kufru oči.
Podívala se do přítelčiných výrazných hnědých očí. Vždycky se v nich mísila ironie, živost a jakýsi skrytý smutek.
Lenka se rozesmála. Její zvonivý smích připomínal lehké cinkání tenkých skleniček.
— Jasně, kufr si sbalím hned! Jen mi řekni, kdo mi takový výlet zaplatí. Nemám tvého Petra, který může bez mrknutí oka poslat ženu v zimě k moři. Já se jednou za měsíc dostanu maximálně do solária a i tam se snažím šetřit. Můj život je mnohem prostší: práce, metro, byt a večer seriály.
Tereza se chápavě usmála.
Kamarádily se od dětství, z doby, kdy jim celý svět připadal obrovský, přestože ve skutečnosti končil u dvora kolem jejich společného domu.
Lenka měla odjakživa k životu lehčí přístup. Kráčela vpřed s jistotou člověka, který věří, že každá nepříjemnost se dříve či později vyřeší sama.
Provdaná byla téměř okamžitě po maturitě.
Jejím vyvoleným se stal Radek, kterého tehdy označovala za svou jedinou životní lásku.
Zpočátku jejich vztah připomínal bouřlivý román. Nechyběla vyznání, hádky, usmiřování, žárlivost ani vášeň. Narodil se jim syn Matěj.
Po třech letech však rodinné štěstí skončilo velkým skandálem.
Jednoho dne Lenka přistihla manžela v náručí sousedky ze společného bytu.
Radek se pokusil všechno vysvětlit naprosto absurdně. Tvrdil, že ženě pouze poskytoval umělé dýchání.
Jeho výmluva působila ještě směšněji vzhledem k tomu, že oba byli téměř nazí, ačkoli za okny panovala krutá zima.
Později Lenka ten příběh vyprávěla jako veselou rodinnou historku. Smála se mu ze všech nejvíc, přestože Tereza dobře věděla, že se za vtipem ukrývá stará bolest, která nikdy úplně nezmizela.
Po rozvodu se Lenka poměrně rychle vzpamatovala. Pokračovala ve studiu, vychovávala syna a snažila se znovu uspořádat svůj osobní život.
Později se objevil Marek — vážný, dobře situovaný muž, který se jí dvořil velkoryse a dokonce jí koupil byt, přičemž ho nechal napsat přímo na Lenku. Považoval to za důkaz, že to s ní myslí vážně.
Ani druhé manželství však nevyšlo.
Tereza nikdy přesně nezjistila, co se mezi nimi stalo. Lenka jen říkala, že jejich vztahu chyběl opravdový cit a zvláštní blízkost, po níž celý život toužila.
Tereza byla tehdy úplně pohlcená studiem a kariérou. Hodně pracovala, rychle postupovala a nakonec se stala vedoucí oddělení ve velké společnosti.
Právě tam poznala Petra.
Byl mladý, schopný a energický. Mezi ostatními zaměstnanci nápadně vynikal. Zpočátku svou nadřízenou pouze po očku pozoroval a dlouho se neodvažoval dát najevo zájem.
Teprve když dosáhl vlastního profesního úspěchu, odhodlal se pozvat ji na schůzku.
Udělal to přitom velmi prostě. Žádná drahá restaurace, velká slova ani teatrální romantická gesta. Jen jí navrhl, aby spolu zašli na kávu.
Terezu jeho upřímnost nečekaně okouzlila.
Jejich vztah nebyl plný bouřlivých scén, ničivé žárlivosti ani vášní, o jakých se píše v milostných románech. Všechno se vyvíjelo klidně a pozvolna.
Petr byl pozorný, trpělivý a neobyčejně taktní. Nosil jí květiny bez zvláštního důvodu, prostě proto, že uviděl krásnou kytici a vzpomněl si na ni. Přinášel jí knihy, které si dlouho chtěla přečíst. Nikdy na ni netlačil, nevyžadoval okamžité rozhodnutí a respektoval její osobní hranice.
Jako by mezi nimi pomalu stavěl most.
Opatrně, bez spěchu, ale s pevnou jistotou.
Jednoho dne si Tereza uvědomila, že mu dokáže důvěřovat. Vedle něj necítila nejistotu ani napětí, nýbrž klid, bezpečí a důvěru v budoucnost.