Na jejich svatbě Lenka usedavě plakala. Slzy jí stékaly po tvářích a rozpíjely řasenku, ale zároveň se smála štěstím.
— Terezko, moje drahá! — objímala nevěstu. — Mám z tebe takovou radost!
Potom se otočila k Petrovi a pohrozila mu prstem s jasně červenými nehty.
— A ty si mě nepřej! Chraň ji lépe než vlastní oči. Jinak se příště vážně porozhlédneme až na tvém pohřbu!
Všichni kolem se rozesmáli. Tehdy její slova zněla jako žertovný projev opravdového přátelství.
Uplynulo téměř šest let manželství. Elišce byly tři roky.
Tereza stále čerpala rodičovskou dovolenou, přestože stále častěji přemýšlela o návratu do práce. Chyběly jí porady, složité úkoly, zodpovědnost i pocit vlastní důležitosti, který dříve získávala mimo domov.
Samozřejmě byla Eliška nejdražším člověkem jejího života. Někdy však toužila znovu být nejen matkou a manželkou, ale také úspěšnou odbornicí.
Petr ji neustále přesvědčoval, aby nikam nespěchala.
— Terezko, proč bys teď měla pracovat? — říkával a líbal ji do vlasů. — Peněz máme dost. Buď s Eliškou a užívej si její dětství. Tyhle roky se nikdy nevrátí. Já zatím budu pracovat za nás oba.
A skutečně pracoval.
Odcházel brzy ráno a vracel se pozdě večer. Často trávil v kanceláři i víkendy.
Postupně se mu ve tváři usadila trvalá únava. Pod očima měl otoky a jeho pohled býval občas nepřítomný. Jakmile však uviděl ženu a dceru, ožil a znovu se proměnil v milujícího a starostlivého otce rodiny.
Alespoň tak to zvenčí vypadalo.
Výlet do Řecka představoval jako dárek svým milovaným holkám. Ony si měly odpočinout, načerpat síly a užít si moře, zatímco on před Novým rokem vydělá více peněz.
Lenka Terezu často navštěvovala, hlavně když Petr nebyl doma. Nosila domácí pečivo, vyprávěla novinky, sdílela drby i vlastní trápení.
Po jejích návštěvách zůstávala v bytě dlouho vůně drahého parfému, jemná, ale trochu vyzývavá.
Občas Lenka ráda mluvila o mužích.
— Byla jsem vdaná dvakrát, Terezo, — poučovala ji, když se rozvalovala na pohovce s hrnkem čaje. — Věř mi, něco už jsem pochopila. Nikdy není rozumné vodit si domů příliš často svobodné kamarádky. Ani když jde o mě. Muži jsou nepředvídatelní. Dnes je z něj vzorný manžel a zítra už se rozhlíží jinde. Přátelství a rodinný život se nemají míchat.
— Ale prosím tě, — usmála se Tereza a sbírala po zemi rozházené hračky. — Petr tě zná tolik let. Je vůči tobě úplně klidný.
— Právě. Klidný, — odpověděla Lenka tajemně. — A někdy je právě tohle nejnebezpečnější.
Pak se její výraz změnil a zvážněla.
— Víš, po čem opravdu toužím? Po dceři. Matěj už je skoro dospělý. Chtěla bych malou holčičku. Česat jí vlasy, zaplétat copánky, kupovat šatičky a mašle.
— Tak v čem je problém? — zeptala se Tereza a posadila se vedle ní.
— V tom, že nemám vhodného kandidáta na otce. Slušní muži snad vymřeli. Tvůj Petr je výjimka. A můj zesnulý tatínek byl také takový. Ostatní… na ty raději ani nemyslet.
Jednoho dne si Tereza všimla nových náušnic v kamarádčiných uších. Elegantní šperky s drobnými diamanty vypadaly velmi draze.
— Kdo ti je dal? — zeptala se. — To nebyl jen takový dárek, ne?
Lenka nedbale mávla rukou a kameny se zaleskly ve slunci.
— Ale kdepak, nic to neznamená. Dárky, hezké tretky, snaha udělat dojem. Žádné skutečné city ani plány do budoucna.
Brzy odešla za svými povinnostmi. Po její návštěvě zůstal na stole prázdný šálek, zmačkaný ubrousek a neurčitý pocit, že něco nebylo řečeno.
Den před odjezdem balila Tereza poslední věci. Náhle si vzpomněla na teplou šálu, která se mohla hodit během chladných večerů.
Měla být na horní polici velké skříně.
Tereza přinesla stoličku, vylezla na ni a začala prohledávat úhledně složené svetry. Prsty jí nečekaně narazily na tvrdý předmět zabalený v látce.
Zvědavost ji přiměla balíček vytáhnout.
V ruce držela podlouhlou krabičku z tmavě modrého sametu. Barva byla tak hluboká, že v šeru působila téměř černě.
Srdce se jí z nějakého důvodu rozbušilo.
Opatrně nadzvedla víčko — a zůstala ohromeně stát.
Uvnitř ležela nádherná souprava šperků: náušnice, náhrdelník, náramek a prsten. Všechno bylo z bílého zlata a zdobily to velké safíry v sytě modrém odstínu.
Dokonalá práce zlatníka jí vyrazila dech. Kameny jako by v sobě ukrývaly krásu noční oblohy.
Nebyl to obyčejný drahý šperk. V každém oblouku kovu a v každém detailu se odrážel vytříbený vkus i pozornost věnovaná konkrétní ženě.
Takový dárek musel stát obrovské peníze.
„K narozeninám!“ napadlo Terezu radostně. „Petr mi připravil překvapení. Jakého já mám báječného manžela!“
Krabičku rychle zavřela. Trochu se zastyděla, že nechtěně odhalila jeho tajemství. Pečlivě ji znovu zabalila a vrátila přesně na místo, kde ji našla.
Hrudí se jí rozlilo příjemné teplo.
Nikdy se nepovažovala za milovnici šperků. Obvykle nosila jen tenký řetízek, malé náušnice a snubní prsten. Tato safírová souprava ji však doslova uchvátila.
Byla krásná, jemná a elegantní. Tereza věřila, že ji Petr vybral s velikou láskou.
Druhého rána odletěla s Eliškou do Řecka.