A Eliška si po mnoha letech poprvé uvědomila, že necítí strach. Uvnitř ní vzniklo zvláštní prázdné místo. Nebolelo. Naopak připomínalo prostor, do něhož by se snad jednou mohl vejít nový začátek.
Když nastalo ráno, muž se velmi opatrně postavil. Pohyboval se téměř bezhlučně, jako by se bál, že ji probudí už samotným dechem. Eliška však měla oči otevřené a mlčky ho sledovala.
Celý život byla obklopená lidmi, kteří se jí klaněli do tváře a za zády o ní mluvili s krutostí. Nyní vedle ní zůstal jediný člověk — tichý, zlomený muž, kterého její otec považoval za méně než kohokoli jiného.
Třetího rána v sobě konečně našel odvahu promluvit.
— Paní… mám vám přinést trochu chleba? — zeptal se tak tiše, že ho téměř nebylo slyšet.
Eliška na okamžik zaváhala. Takovou otázku nečekala. Potom lehce zavrtěla hlavou a odpověděla klidným hlasem:
— Ne… nemám hlad.
Lhala. Žaludek ji bolel hlady, ale nedokázala si přiznat slabost. Matěj se jí však dál nevyptával. Nenaléhal, neposmíval se jí a nepokoušel se ji k ničemu nutit. Pouze sklonil hlavu a tiše odešel.
Čtvrtého dne vydrhl kamennou podlahu od jednoho konce místnosti ke druhému. Pátého vstal dávno předtím, než se Eliška probudila, a rozdělal oheň v krbu, takže se pokoj poprvé skutečně prohřál. Šestého dne přinesl zvenčí malou kytičku lučních květů a beze slova ji položil na stůl. Nic nevysvětloval a nic za to neočekával.
Teprve sedmého dne byla Eliška tou, kdo prolomil jejich dlouhé, opatrné mlčení.
— Jak se jmenuješ? — zeptala se tiše.
Muž na okamžik ztuhl. Pak poprvé zvedl hlavu a podíval se jí přímo do očí.
— Matěj.
Eliška jeho jméno pomalu zopakovala.
— Matěj…
Nebyl v něm titul ani vznešenost, která by připomínala urozený původ. Přesto v něm cítila cosi podivuhodně opravdového a hřejivého. Něco prostého, upřímného a neokázalého, co za celý život v paláci nepoznala.
S každým dalším dnem spolu trávili víc času. Jejich útočištěm se stala stará zahrada za hradem. Mezi pomrzlými růžovými keři, popraskanou půdou a tichými záhony dokázali sedět celé hodiny.
Jednou Matěj ukázal na fialové keříky levandule a klidně řekl:
— Tyhle rostliny bývají nejsilnější poté, co je člověk tvrdě seřízne. Když se rozruší jejich kořeny a převrátí půda kolem nich, každý si myslí, že zahynuly. Jenže právě tehdy začínají znovu ožívat. Ve chvíli, kdy vypadají nejslabší, se ve skutečnosti rodí podruhé.
Eliška na něj překvapeně pohlédla. Jeho slova ji nezranila. Naopak se tiše dotkla místa v jejím srdci, kam se už celé roky nikdo nedostal.
— A co ty? — zašeptala. — Musel jsi začínat znovu mnohokrát?
Na Matějových rtech se objevil krátký, smutný úsměv.
— Přestal jsem to počítat už před dávnou dobou.
Eliška se při té odpovědi bezděčně zasmála.
Ten smích zněl tak přirozeně, až ji samotnou překvapil. Od dětství téměř zapomněla, že takový zvuk dokáže vydat. Od toho dne se o zahradu starali společně. Eliška klečela v hlíně a vůbec jí nevadilo, že si umaže lem drahých šatů. Matěj jí trpělivě ukazoval, jak stříhat větve, zalévat sazenice a vracet unavené půdě život. Přitom nikdy nepřekročil hranici, kterou mezi nimi cítil. Dával si záležet, aby ji ničím nezneklidnil, a ani tím nejmenším gestem jí nevnucoval svou blízkost.
Jednoho rána se Eliška postavila před zrcadlo a dlouho se pozorovala.
Její tělo bylo stále stejné.
Kulatá tvář, plné boky a vzhled, jímž tolik lidí pohrdalo, se nezměnily.
Jiné však byly její oči.
Už v nich nebylo tolik bolesti.
Pomalu ji střídala naděje a chuť žít.
Poprvé v životě v zrcadle neviděla princeznu, za kterou se má stydět, ale člověka, který má vlastní hodnotu.
Klid však netrval dlouho.
Služebnictvo si znovu začalo šeptat.
— Když je s ním, usmívá se…
— Každý den tráví celé hodiny v zahradě s tím otrokem…
— Mezi nimi je víc než obyčejné přátelství…
Zvěsti brzy doputovaly až ke králi.
Když se Oldřich dozvěděl, že ponížení, které naplánoval, přineslo dceři místo utrpení štěstí, nedokázal ovládnout vztek. To, co mělo být trestem, se pro ni stalo útočištěm. A to odmítal přijmout.
Nechal Elišku okamžitě předvolat do jedné z vysokých hradních věží.
Jakmile vstoupila, král Oldřich na ni pohlédl se zaťatými zuby.
— Už jsi úplně zapomněla, kdo jsi? — zasyčel. — Princezna se neválí v blátě! On není nic než otrok! A ty jsi moje hanba!
Kdysi by taková slova rozdrtila Eliščinu duši na kusy.
Teď už nad ní stejnou moc neměla.
Poprvé se totiž začala dívat sama na sebe ne očima svého otce, ale vlastním srdcem.
O několik dní později se procházeli zahradou, když se zvedl lehký vítr. Drobný okvětní lístek uvízl Elišce ve vlasech.
Matěj váhavě natáhl ruku a opatrně ho sejmul. Vzápětí ucukl.
— Odpusťte… neměl jsem se vás dotýkat…
Eliška však zachytila jeho ruku do svých dlaní.
— Neomlouvej se, — řekla měkce. — Za celý život se ke mně nikdo nechoval s takovou jemností jako ty.
Jejich pohledy se setkaly.
Tentokrát v nich nebyl strach.
Ani ponížení.
Ani stud.
Byli tam jen dva lidé, kteří se poprvé opravdu viděli.
Následujícího dne přinesla Eliška do zahrady čerstvé ovoce.