Seděli vedle sebe, dělili se o chléb i ovoce, dlouho si povídali, smáli se a nacházeli pokoj dokonce i ve společném mlčení. Bylo to, jako by se dvě ztracené duše po letech konečně poznaly.
Z jednoho okna ve vyšším patře hradu je však pozorně sledovala mladá služebná.
To, co viděla, jí stačilo k pochopení pravdy.
Králova dcera se zamilovala do muže, kterého jí otec daroval jako trest.
Zpráva se brzy dostala před krále.
Oldřich téměř zešílel vzteky.
— Dost! — zahřměl hlasem, který otřásl celým hradem. — Okamžitě je rozdělte! Dceru zamkněte v jejím pokoji! Zahradu uzavřete! A toho otroka odveďte, ať ho už nikdy nevidím!
Rozkaz byl vykonán ještě téhož dne.
Elišku zavřeli do pokoje.
Seděla tiše u okna a nechávala slzy stékat po tvářích tak, aby je nikdo nezahlédl.
Vedle bolesti v ní však nyní žil ještě jiný cit.
Poprvé měla lásku, za kterou stálo bojovat.
Matěje znovu spoutali těžkými řetězy a hodili do temné kobky, kam nepronikl ani paprsek slunce.
Studené železo mu rozdíralo kůži.
Představa, že už Elišku neuvidí, však bolela mnohem víc než samotná pouta.
Sedmého dne napsala Eliška tajně krátký dopis.
„Myslím na tebe s každým nádechem. Jestli můj hlas ještě dokážeš slyšet ve svém srdci, věz, že to moje stále bije spolu s tvým. Ať se stane cokoli, neztrácej naději.“
Jedna mladá služebná se nad ní slitovala.
Když se nikdo nedíval, ukryla vzkaz do bochníku chleba, který nesli Matějovi.
Jakmile dopis našel a přečetl si jeho řádky, celé tělo se mu rozchvělo.
Po tvářích mu stekly slzy.
Nebyl to však pláč zoufalství, ale odvahy, která se v něm znovu probudila.
Právě té noci, když seděl v temné kobce, začal poprvé přemýšlet, zda by bylo možné uniknout. Od té chvíle měl v hlavě jediný cíl: najít cestu zpět k Elišce.
Král Oldřich mezitím připravoval nový, ještě krutější plán. Chtěl všechno jednou provždy ukončit. Rozhodl se proto provdat Elišku za starého, avšak nesmírně vlivného vévodu Bohuslava. V jeho očích měl tento sňatek napravit pověst království a navždy uzavřít „ostudnou“ kapitolu dceřina života.
Když se Eliška o rozhodnutí dozvěděla, nekřičela a neprotestovala.
Jen se postavila před zrcadlo.
Dlouho hleděla na svůj odraz.
Potom téměř neslyšně řekla:
— Tak tedy nastal čas…
Té noci pokračovala ve velkých hradních sálech hostina. Šlechtici pozvedali zlaté poháry, bavili se při hudbě a smáli se, aniž by tušili, že se blíží bouře.
Eliška si potají oblékla šaty služebné. Zakryla si vlasy, nepozorovaně prošla kuchyňskými chodbami a starými podzemními průchody se dostala až k žaláři.
Když ji Matěj spatřil před sebou, nedokázal uvěřit vlastním očím.
— Ty jsi… opravdu přišla? — vydechl rozechvělým hlasem.
Eliška ho bez váhání objala.
— Chtějí mě provdat za starého muže, — řekla zadýchaně. — Ale já jim to nedovolím.
Matěj jí jednou rukou jemně pohladil tvář.
— Nejsi ničí majetek, Eliško… Patříš jen sama sobě. Jestli musíš utéct, půjdu s tebou. Už tě nikdy nenechám samotnou.
S pomocí věrné služebné prošli starými zapomenutými chodbami a vyšli v zadní části hradní zahrady.
Měsíční svit jim stříbrně osvětloval cestu.
Poprvé v životě kráčeli vedle sebe a nemuseli skrývat, co k sobě cítí.
Svobody si však dlouho neužili.
Stráže je zahlédly.
Za chvíli se po celém hradě rozezněly poplašné zvony.
Král vyskočil ze židle jako šílený.
— Přiveďte mi dceru zpátky! A toho otroka okamžitě zabijte! — poručil.
Eliška s Matějem běželi bez zastavení.
Překonali pole.
Prodírali se lesními cestami.
Sešli do hlubokých údolí a šplhali po kamenitých stezkách.
A navzdory strachu se občas rozesmáli.
Protože poprvé byli skutečně svobodní.
Jedné noci, když odpočívali pod hvězdami, Eliška tiše promluvila.
— Jestli máme zemřít… zemřeme spolu.
Matěj rozhodně zavrtěl hlavou.
— Ne. My nezemřeme. Budeme žít. Ať nás to stojí cokoli, budeme žít.
Za svítání zaslechli za sebou dusot koňských kopyt.
Do té doby se jim však podařilo zmást stopu.
Spali pod stromy.
Živili se lesními plody a kořínky, které našli v lese.
Pili z potoků.
Když Elišce kameny rozedřely chodidla do krve, Matěj ji bez jediného zaváhání zvedl do náruče a nesl ji dlouhé kilometry.
Princezna, která vyrostla mezi sametovými závěsy, zlatými talíři a okázalým přepychem, se nyní myla v ledové říční vodě a spala na holé zemi. Přesto měla poprvé pocit, že opravdu žije.
Jednoho dne se na Matěje usmála.
— Teď jsem svobodná… a poprvé v životě si připadám krásná.
Čtvrtého dne jejich cesty dorazili do malé vesnice.
Starý sedlák si všiml královského znaku, který Eliška nosila na krku.
Za několik zlaťáků je udal vojákům, kteří se blížili krajem.
Příštího rána, právě když vycházelo slunce, byli ze všech stran obklíčeni.
Velitel oddílu hlasitě zvolal:
— Jménem krále se vzdejte!
Matěj bez rozmýšlení předstoupil před Elišku.
Neměl u sebe jedinou zbraň.
V jeho očích však nebyla ani stopa strachu.
— Jestli ji chcete odvést, budete muset nejdřív projít přes mě.
Vojáci se posměšně rozesmáli.
Právě se chystali zaútočit, když Eliška zvolala:
— Stůjte!
Všichni se mimoděk zastavili.
— Jsem dcera krále! A přikazuji vám, abyste mě vyslechli!