Stačil jediný nepatrný kousek látky. Právě tolik bylo potřeba, aby se po celém světě zvedla vlna pohoršení, začaly padat zákazy a v některých případech došlo dokonce i k zatýkání.
V dlouhém střetu mezi cudností a svobodou se bikiny staly současně viníkem i vítězem. Duchovní je označovali za hříšné, úřady za nepřípustné a městské vyhlášky z nich dělaly téměř zakázané zboží.
Ženy je však nosit nepřestaly. Každým odvážným vstupem na pláž posouvaly hranice toho, co společnost považovala za slušné, a přepisovaly pravidla, která ještě včera působila nedotknutelně.
Na začátku 20. století neměly plavky nic společného s lehkými, elegantními modely, jaké známe dnes. Bývaly těžké, vlněné a zkonstruované hlavně tak, aby zakryly tělo před sluncem i cizími pohledy. Nešlo o krásu ani o pohodlí. Rozhodující byla cudnost.
Přísná pravidla oblékání platila na koupalištích napříč českými zeměmi. Jak ve své knize o populární kultuře dvacátých let připomínají Kateřina Moravcová a Pavel Horák, na místech podobných pražské říční plovárně bývaly dokonce zaměstnány švadleny, které přímo na místě upravovaly plavky považované za příliš odvážné.
Podobná nařízení se postupně šířila i jinam. Roku 1915 například jedna z vyhlášených pláží u Máchova jezera zakázala koupací punčochy, které odhalovaly podkolenní jamky. V Praze zase hlídky kontrolovaly dodržování pravidel s krejčovským metrem v ruce.
Zadrželi ji jen proto, že měla jednodílné plavky?
Na počátku minulého století se od každého očekávalo, že své tělo důkladně zakryje. Muži i ženy museli bez výjimky nosit koupací oděvy sahající od krku až ke kolenům. Jakmile se ukázalo víc kůže, mluvilo se o skandálu.
Přesto už bylo cítit, že změna přichází. V roce 1907 vystoupila proti zavedeným zvyklostem česká plavkyně Anežka Konečná. Místo obvyklých koupacích kalhot si oblékla jednodílný úbor, který nechával odkryté paže, nohy i krk.
Díky mimořádným schopnostem ve vodě jí lidé přezdívali „česká mořská panna“. Velkou část života strávila tím, že zpochybňovala společenské normy a ukazovala, že ženské tělo nemusí být schováváno jen proto, aby okolí zůstalo klidné.
Sama později tvrdila, že ji policie kvůli „nevhodnému“ oděvu zadržela. Žádný spolehlivý úřední záznam, který by tuto verzi potvrzoval, se však nedochoval. Jisté je jen to, že žena plavající v takto odhaleném úboru vyvolala obrovské pozdvižení. Příběh se dostal do novin a odstartoval nový trend.
Její odvážná obhajoba praktičtějších plavek přitáhla pozornost veřejnosti. Jednodílné modely, ještě nedávno považované za provokaci, se během krátké doby proměnily v žádanou módní novinku.
Zájem narostl natolik, že Anežka nakonec uvedla vlastní kolekci. Modely nesoucí její jméno se staly jedním z prvních kroků na cestě k moderním dámským plavkám.
Bouřlivá dvacátá léta: na pláže dorazila nová móda
Ve dvacátých letech se styl svobodomyslných mladých žen neprosazoval jen v tanečních sálech a večerních podnicích. Stejná vlna dorazila i k vodě.
Všechno začalo skupinou vzpurných žen ze západních Čech, které se rozhodly postavit tradici. Říkalo se jim „dívky bez sukní“ a jejich požadavek byl překvapivě prostý: chtěly plavky, v nichž se dá skutečně plavat.
Koupací oděvy se proto začaly měnit. Byly praktičtější, lépe přiléhaly k tělu a přestávaly při každém pohybu překážet. Zkrácené plážové sukně se staly symbolem proměny, která už nebyla jen otázkou módy, ale také pohodlí, funkčnosti a svobody pohybu.
Podle dnešních měřítek působily tyto modely stále velmi zdrženlivě. Ženy však ukazovaly stále více kůže a návrháři konečně počítali s tím, že se v plavkách bude běhat, skákat a plavat. Skutečná revoluce ovšem teprve čekala za dveřmi.
Bikiny: krok, který rozpoutal skandál
Rok 1946 přinesl oděv, který měl změnit pláže navždy. Český technik Ludvík Rýdl představil dvoudílné plavky odhalující břicho a mnohem větší část těla, než jakou tehdejší společnost považovala na veřejnosti za přijatelnou.
Jen několik dní před jejich uvedením proběhla na odlehlém atolu Bělina první poválečná zkouška nové ničivé zbraně, která upoutala pozornost celého světa.
Ludvík nikdy přesně nevysvětlil, proč dal plavkám jméno bikiny. Mnozí se domnívali, že chtěl připomenout výbušný obchodní i společenský účinek, jaký od svého návrhu očekával. Jiní v názvu slyšeli exotický příslib vzdáleného oceánu a další přirovnávali šok z odhaleného ženského těla k síle výbuchu.
Odezva byla okamžitá. Na řadě koupališť se bikiny zakázaly a jejich nošení bylo chápáno jako otevřená vzpoura. Ve střední Evropě nebyla situace o mnoho mírnější. Roku 1949 je zakázala některá lázeňská města a na veřejných bazénech v severních Čechách přetrvával zákaz až do sedmdesátých let. Některé politické skupiny je navíc odsuzovaly jako symbol kapitalistického úpadku a mravního rozkladu.
Papež Petr XII. prohlásil bikiny za hříšné a několik konzervativních zemí, včetně států jižní a západní Evropy, zavedlo celostátní omezení jejich nošení.