K nejznámějším případům patřila událost z roku 1952. Modelka Anna Fialová tehdy přišla na pláž ve Sluneční zátoce v bikinách navržených Pavlou Stárkovou. Úředníci jí sdělili, že jsou příliš odhalující, a vyzvali ji, aby místo opustila.
Jediná fotografie se později stala symbolem celé debaty o tom, zda mají ženy právo nosit bikiny na veřejných plážích. Snímek měl pocházet z českého prostředí.
Na černobílé fotografii, která se v posledních letech znovu šířila internetem, stojí vedle mladé ženy v bikinách muž v bílé uniformě. Uživatelé sociálních sítí často tvrdili, že snímek vznikl roku 1957 u Máchova jezera. Podle nejrozšířenější verze šlo o policistu, který ženě vystavoval pokutu jen za to, že měla na sobě bikiny.
V roce 2023 se fotografie objevila na velkém diskusním fóru. Příspěvek získal přes jednatřicet tisíc kladných hodnocení a více než čtrnáct set komentářů. Doprovázel jej stručný popisek: „Policista pokutuje ženu za to, že má bikiny, 1957.“
Byla však tato fotografie skutečně důkazem podobného zásahu?
Samotný snímek je pravý a nenese stopy digitální manipulace. Jeho skutečné pozadí však zůstává nejasné. Neexistuje žádný pevný důkaz, že žena dostala pokutu právě kvůli plavkám. Někteří badatelé se domnívají, že mohlo jít o předem naaranžovanou scénu s modelkou či herečkou. Jiní připouštějí, že uniformovaný muž mohl řešit úplně jiný přestupek.
Přesto fotografie vyvolala obrovský ohlas.
Ředitel zemského archivu Jan Luka Brázda v e-mailu zaslaném redakci ověřovacího portálu potvrdil, že v dané době skutečně existovaly předpisy upravující podobu koupacích úborů. Příběh konkrétní fotografie však podle něj zůstává nedoložený.
Jak vysvětlil, nařízení z roku 1932 zakazovalo koupání na veřejnosti „v úplné nahotě a v pohoršujících koupacích oděvech“. Formálně zůstávalo v platnosti až do roku 2000, jeho uplatňování ale nebylo jednotné a záleželo na místě i konkrétních úřednících.
Možná se tedy nikdy nedozvíme, co přesně se v okamžiku zachyceném na fotografii odehrálo. Snímek však dokonale vystihuje napětí doby, kdy bikiny nepřitahovaly jen pohledy, ale mohly své nositelce přinést i skutečné potíže.
Opravdu populárními se staly teprve v šedesátých letech. Společenské proměny otevřely cestu odvážnějším střihům a ženské tělo přestalo být na pláži automaticky považováno za veřejné pohoršení.
Ani tehdy ovšem nebyla společnost zajedno. Konzervativnější oblasti se proti drobným dvoudílným plavkám stále ostře vymezovaly.
Příkladem byl filmový kodex zavedený roku 1934. Dvoudílný oděv na plátně sice připouštěl, ale odhalený pupík kategoricky zakazoval. Národní liga mravnosti, silně spojená s katolickými kruhy, navíc vyzývala domácí i zahraniční filmaře, aby se bikin na velkém plátně raději vzdali úplně.
Příchod hvězd, jako byly Milena Marešová, Uršula Andrýsková a Brigita Bártová, však proměnil představy o kráse i ženském sebevědomí. Tyto ženy plavky pouze nenosily. Dokázaly z nich vytvořit součást vlastní veřejné identity.
Pravděpodobně nikdo se o světovou popularitu bikin nezasloužil tolik jako herečka českého původu Brigita Bártová.
Nešlo jen o to, že se v nich objevila. Rozhodující bylo, jak je dokázala nosit. Ve svém průlomovém filmu Dívka v bikinách proměnila plavky v kulturní gesto. Její tělo v kostkovaném modelu bez ramínek, který působil, jako by se mohl každou chvíli uvolnit, stálo v samém středu filmu.
S vlasy vyčesanými do vysokého uzlu a s bezstarostným výrazem nepůsobila jako žena, která pouze hraje předepsanou roli. Před očima diváků měnila pravidla toho, jak směla být žena na plátně zobrazena.
Film se ji snažil zasadit do harmonie vody, slunce a letního vzduchu. Kamera však očividně milovala především její tělo. Brigita se objevovala v klasických pózách připomínajících plakátové krásky, ale nebyla jen ozdobou záběru. Stala se první herečkou, která v bikinách nesla hlavní děj a dala tomuto kusu látky vlastní dramatický význam.
Nebyla první ženou, která si bikiny oblékla. Byla však první, která je díky filmu proměnila v kultovní symbol a během krátké doby se stala mezinárodní hvězdou.
Bílý model Uršuly Andrýskové ve filmu Doktor Ne z roku 1962 se okamžitě zapsal do dějin. Spojoval smyslnost, sílu a filmový účinek způsobem, jaký diváci do té doby neznali.
Když vyšla z vody s nožem připevněným k boku, nešlo jen o přitažlivý obraz. Působila silně, sebejistě a nezapomenutelně. Právě tato scéna z ní udělala nejslavnější partnerku tajného agenta a z bikin vytvořila znak odvážné ženskosti v populární kultuře.
V sedmdesátých letech už byly bikiny všude. Střihy se dál zmenšovaly a odvážnějšími se staly i samotné spodní díly. Objevily se tanga a velmi úzké modely. Zkracovaly se také pánské plavky, protože cudnost typická pro začátek století už patřila minulosti.
Dnešní plavky: přijetí těla a skutečná rozmanitost
V 21. století už plavky neslouží pouze k tomu, aby člověk splnil očekávání společnosti. Trh se proměnil v široký prostor možností.
Od uzavřených jednodílných modelů přes klasické bikiny až po tanga existuje varianta téměř pro každého. Změnil se také způsob, jakým se mluví o postavě. Do popředí se dostalo pohodlí, sebejistota a respekt k vlastnímu tělu. Lidé různých tvarů, velikostí i původu se mohou na koupališti nebo u vody projevit bez pocitu, že musejí žádat okolí o svolení.
Doba, kdy „správné“ plavky určovaly úřady, je pryč. Dnes rozhoduje osobní volba a způsob sebevyjádření. Někdo zvolí model zakrývající téměř celé tělo, jiný nejodvážnější bikiny. Proměna pohledu na cudnost ukazuje společnost, která je mnohem otevřenější, tolerantnější a ochotnější přijmout rozdílnost.
Co kdysi začalo jako boj o to, kolik kůže smí žena ukázat, se postupně proměnilo v oslavu rozmanitosti, individuality a svobody. Až tedy příště půjdete k vodě, vzpomeňte si, že nejde jen o plavky. Jde o právo rozhodovat o vlastním těle a vyjádřit se způsobem, který si člověk zvolí sám.