Nepochopil, že neodmítá jeho, ale cestu, kterou jí nabízel.
„Takže takhle?“ V hlase mu zazněl chlad. „Chceš utéct svému osudu? Jsem ti dobrý jen jako doprovod do města, ale ne jako ženich?“
„To není fér!“ vybuchla Zdena. „Chci se vzdělávat. Chci něco dokázat sama. Jestli jednou budu mít děti, potřebují matku, ne bezplatnou přítěž k chalupě a ke krávě. Nedovolím, aby moje desetileté dítě přišlo o dětství a vychovávalo celý houf mladších.“
„A pro mě v tom tvém nádherném budoucím životě místo není?“
Rozešli se ještě téhož večera a každý z nich prudce zabouchl vrátka na jiném konci Záhoří. Vojtěch byl příliš hrdý a prudký, než aby se za ní rozběhl. Zdena se zase příliš bála osudu své matky, než aby jeho nabídku přijala. Ani jeden neudělal krok zpět a jejich životy se rozdělily.
Na konci října vyprovázeli Františka na nádraží. Mohutný shrbený muž v nezvyklé uniformě objal nejstarší dceru a před odjezdem jí řekl:
„Jsi naše chytrá holka, Zdenko. Matku neopouštěj, ale nezapomeň ani na svůj vlastní život. Slyšíš? Jakmile se někde usadím, pošlu dopis. A ty si najdi své místo pod sluncem, dcerko.“
Jeho slova v ní zněla jako dovolení. Když se vrátila do domu, kde křičelo miminko, dvojčata se hádala a Lidka dusivě kašlala, pochopila, že musí odejít právě teď. Kdyby tu přečkala ještě jednu zimu, venkovský život by ji pohltil navždy jako lepkavý sirup.
Té noci nacpala několik věcí do starého překližkového kufru. S nikým se nerozloučila. Na kuchyňském stole nechala krátký vzkaz, doklady si schovala pod šaty a ještě před svítáním zmizela z domu. Svědomí ji svíralo až k nevolnosti, ale touha zachránit se a uniknout z uzavřeného kruhu byla silnější.
Do Jezerního se dostala v nákladních vlacích a ukrývala se před kontrolami. Ve městě bylo cítit blížící se nebezpečí. Výlohy zakrývaly překližkové desky, na náměstích rostla opevnění a před obchody s potravinami se vinuly dlouhé fronty. Zdena však s obdivem hleděla na červené pětipatrové domy a tramvajové dráty, z nichž odletovaly jiskry. To nejdůležitější už dokázala: dostala se pryč.
Na vysokou školu ji přijali. Přijímací komise ocenila její výborné znalosti i neobyčejnou vytrvalost, přestože zuřila válka. Bydlela na koleji, kde se v jednom pokoji tísnilo osm postelí. Spolubydlícími byly stejně odhodlané dívky z odlehlých vesnic. Přes den studovaly pevnost materiálů a deskriptivní geometrii, večer si oblékaly vatované kabáty a chodily vykládat železniční vagony nebo sloužit v nemocnici.
Měsíce ubíhaly pomalu a slévaly se v nekonečný řetěz hladu, vyčerpávající práce a zpráv o padlých. Zdena domů posílala krátké, zdrženlivé dopisy, odpověď však nepřišla ani jednou. Teprve po půl roce jí sousedka napsala, že Marie se trochu zotavila, zároveň se však zřekla uprchlé dcery a celé vesnici oznámila, že žádnou nejstarší dceru už nemá.
Zpráva Zdenu popálila, ale domů se nevrátila. Uvnitř jako by jí vyrostly ocelové podpěry, které nedovolily, aby se zlomila.
Na škole se podílela na návrhu rychle stavitelných mostů. Se svými učiteli a spolužáky seděla celé noci nad výpočty konstrukcí, které bylo možné vztyčit během jediného dne místo mostů zničených bombardováním. Zakazovala si myslet na Vojtěcha, přesto téměř každou noc vídala ve snu jeho tvář ozářenou rudým žárem cigarety.
Na sklonku roku 1942 se těžké boje přiblížily k Jezernímu. Do nemocnice, kde Zdena sloužila, přivezli tankistu v bezvědomí. Tělo měl pokryté těžkými popáleninami a obvazy na tváři prosakovala krev i tkáňový mok. Než zdravotní sestry našly chirurga, začala Zdena opatrně vyměňovat obklad na jeho popálené pravé ruce. Tehdy si všimla neumělé tetovačky, nerovnoměrně vetkané modrým inkoustem: malá vlaštovka nesla v zobáku ozubené kolečko.
Na okamžik se jí zastavilo srdce. Potom se rozbušilo tak silně, že se málem nemohla nadechnout. Ten obrázek znala. Stejný znak nosili mladí mechanici ze strojní stanice v Záhoří. Vojtěch se kdysi chlubil, že si ho v šestnácti letech, po opravě svého prvního motoru, vyryl šídlem a vypálil do kůže žhavou gumou.
Zdena se sklonila nad raněného a snažila se v jeho znetvořeném obličeji najít známé rysy. Viděla však jen popáleniny, strupy a otok.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se tiše ošetřovatelky. „Nevíte, kdo to je?“
„Je neznámý. Doklady u sebe neměl a tank úplně shořel. Do rána nejspíš nepřežije,“ mávla žena rukou. „Pořád v horečce volá nějakou ženu. Línu nebo Ninu, těžko říct.“
Zdena se sklonila až k jeho rtům. Téměř se nepohybovaly, ale mezi chrapotem zaslechla slova, která snad ani nemohla být skutečná.
„Zdeno… hloupá… vždyť tě miluju…“
V hrdle jí uvízl tvrdý knedlík. Uchopila raněného za zdravou ruku a pokoušela se nahmatat tep. Pod jejími prsty však dlaň pomalu chladla. Za hodinu tankista zemřel, aniž nabyl vědomí. Lékař smrt zapsal do protokolu a Zdena vyšla na vratkých nohách na nemocniční dvůr. V ledovém dešti tam dlouho stála a nedokázala ani plakat, ani pořádně dýchat.
Téměř nepochybovala, že ztratila Vojtěcha. Krutá válka ji znovu přivedla k člověku, kterého pustila ze svého života kvůli strachu a hrdosti — jen aby ji donutila přihlížet jeho pomalé smrti.