Když jsem nastoupila do firmy Viléma Horáka, kolegové mi neustále opakovali stejnou větu:
— Dlouho tu nevydržíte.
Zpočátku jsem jejich varování považovala za obyčejné kancelářské vtípky.
Vilému Horákovi bylo čtyřiasedmdesát let. Před desítkami let založil velkou stavební společnost a stále stál v jejím čele. Jeho příjmení znal snad každý v našem městě.
Mezi zaměstnanci však rozhodně nepatřil k oblíbeným lidem.
Měl tvrdou povahu.
Mluvil jen tehdy, když to považoval za nutné.
A nesnášel, když se někdo odvážil zpochybnit jeho rozhodnutí.
Jen během předchozího roku od něj odešli tři osobní sekretáři.
Mně bylo devětadvacet a zoufale jsem potřebovala stálé, dobře placené zaměstnání. Pověsti o nesnesitelném šéfovi mě proto neodradily.
První měsíce si mě pan Horák téměř nevšímal.
Moje práce byla vcelku běžná.
Ráno připravit kávu.
Koordinovat schůzky.
Procházet elektronickou poštu.
Chystat dokumenty, které potřeboval.
Občas mi zadal krátký příkaz:
— Kláro, tuhle složku nikomu nepředávejte.
Jindy jen suše poznamenal:
— Tento telefonát do záznamu zapisovat nemusíte.
Zpočátku mě takové pokyny nijak neznepokojovaly.
Brala jsem je jako běžnou součást práce osobní sekretářky významného podnikatele, která má přístup k citlivým informacím.
Přibližně po pěti měsících se však jeho chování začalo pozvolna měnit.
Vilém mě stále častěji žádal, abych zůstala v kanceláři i po pracovní době.
Ostatní zaměstnanci už odcházeli domů.
Na chodbách postupně zhasínala světla.
A já dál seděla v prostorné ředitelské kanceláři sama se stárnoucím mužem, který by podle věku mohl být mým dědečkem.
Jednoho večera odložil dokumenty a dlouze si mě prohlížel.
— Kláro, jste vdaná?
Otázka mi okamžitě připadala nevhodná.
— Ne, pane Horáku.
— Máte v tomhle městě nějaké příbuzné?
— Ne. Maminka žije v jiném kraji.
Zamyšleně přikývl.
— Takže vás doma vlastně nikdo zvlášť nečeká.
Po těch slovech mi nebylo dobře.
Vadilo mi, jakým způsobem to řekl. Jako by si zapisoval informaci, která se mu může později hodit.
O týden později mi nečekaně objednal večeři z jedné z nejdražších restaurací ve městě.
Slušně jsem odmítla.
Ani se na mě však nepodíval.
— Neptal jsem se, jestli o ni stojíte.
Cestou domů jsem si v duchu slíbila, že pokud Vilém Horák ještě jednou překročí hranice, které do pracovního vztahu nepatří, okamžitě podám výpověď.
Brzy se však stalo něco mnohem děsivějšího.
Byl pátek.
Pracovní doba už dávno skončila a všichni zaměstnanci odjeli domů.
Kolem sedmé večer se pan Horák objevil ve dveřích své kanceláře.
— Kláro, pojďte ke mně.
Automaticky jsem sáhla po poznámkovém bloku.
— Ten potřebovat nebudete, — zarazil mě.
Tentokrát zněl jeho hlas nezvykle tiše.
Vešla jsem dovnitř.
Počkal, až překročím práh, a potom za mnou zavřel dveře.
Vzápětí otočil klíčem v zámku.
Srdce se mi rozbušilo.
— Pane Horáku, proč zamykáte?
Neodpověděl.
Pomalu přešel k velké skříni, otevřel spodní zásuvku a vytáhl z ní silnou černou obálku.
Pak se ke mně otočil.
— Zapamatujte si to, Kláro. Od této chvíle nesmíte nikomu nic říct.
Teprve v tu chvíli mě zachvátil skutečný strach.
— Promiňte, ale co tím myslíte?
Přistoupil ke stolu.
— Posaďte se.
— Děkuji, raději zůstanu stát.
Několik dlouhých vteřin mlčky sledoval můj obličej.
Potom pronesl:
— Jste velmi bystrá žena. Právě proto jsem si vybral vás.
V tu chvíli jsem téměř jistě věděla, že tohle nemá nic společného s mými běžnými povinnostmi.
— K čemu jste si mě vybral?
Vilém položil dlaň na černou obálku.
— To zatím nemusíte vědět.
Instinktivně jsem ustoupila.
— Jestli se ten rozhovor netýká mé práce, odejdu.
Jeho hlas náhle ztvrdl.
— Jestli teď vyjdete ze dveří, zítra už se nemusíte vracet.
Zůstala jsem stát jako přimrazená.
Do očí se mi nahrnuly slzy.
Nebyl to však strach.
Byla to zuřivost.
— Nemáte právo se mnou takhle mluvit!
Vilém si zhluboka povzdechl.
— Možná máte pravdu.
Potom beze slova přešel ke dveřím a odemkl je.
— Můžete jít domů.
Neřekla jsem už nic.
Popadla jsem kabelku a rychle opustila kancelář.
Tu noc jsem nezamhouřila oko.
V hlavě se mi stále vracely stejné otázky.
Měla jsem jít na policii?
Měla jsem okamžitě dát výpověď?
Nebo bylo rozumnější počkat do pondělí a pokusit se zjistit, co se vlastně stalo?
Nerozuměla jsem tomu, čeho chtěl starý ředitel dosáhnout. Nedokázala jsem pochopit, proč si k tak podivnému rozhovoru vybral večer, kdy už v celé budově nikdo jiný nebyl.
Druhý den ráno, přesně v devět deset, zazvonil telefon.
Na displeji se objevilo neznámé číslo.
— Slečna Nováková?
— Ano, u telefonu.
— Jmenuji se Jan Král. Jsem právním zástupcem pana Horáka. Potřebuji, abyste dnes v jedenáct hodin přijela do mé kanceláře.
Všechno ve mně ztuhlo.
— Z jakého důvodu?
Muž na druhém konci chvíli mlčel.
— Pan Horák mě požádal, abych vám předal určité dokumenty.
V tu chvíli jsem usoudila, že moje působení ve firmě definitivně skončilo.
Nejspíš mě hodlali propustit.
Nebo mě přinutit podepsat dohodu o mlčenlivosti, abych nikomu neřekla, co se předchozího večera stalo.