„Ty už jsi úplně ztratila svědomí?! Máma má tlak skoro dvě stě a ty zase myslíš jen na sebe!“
Petr vtrhl do kuchyně, položil telefon na stůl a podíval se na mě, jako bych se dopustila něčeho neodpustitelného.
Mlčky jsem před něj postavila šálek kávy.
„Dobré ráno, Petře.“
„Jaképak dobré ráno? Máma skoro celou noc nespala! Musím za ní jet. A ty pojedeš se mnou!“
„Ne.“
Chvíli na mě jen nechápavě zíral.
„Co znamená ne?“
„Dnes nikam nepojedu.“
„Ty jsi vůbec slyšela, co jsem říkal?“
„Slyšela.“
„Tak se běž obléct!“
Podívala jsem se na hodiny.
Bylo devět ráno.
Za oknem svítilo slunce. Na kuchyňském stole ležela malá dárková taštička, kterou jsem si připravila sama pro sebe.
Dnes mi bylo třiatřicet.
A můj manžel, se kterým jsem žila už sedm let, na to znovu zapomněl.
„Petře, víš, jaký je dnes den?“
Podrážděně si povzdechl.
„Sobota. A co má být?“
„Nic.“
„Přesně tak. Nedělej scénu. Moje matka má zdravotní problémy a ty řešíš nějaké hlouposti!“
Přikývla jsem.
„Dobře. Jeď za ní.“
„A ty?“
„Já mám vlastní plány.“
Rozesmál se.
„Jaképak plány? Kamarádky? Manikúra? Nebo zase nějaké tvoje návrhářské nápady?“
„Něco důležitějšího.“
Petr popadl klíče.
„Tak si potom nestěžuj, že spolu nikam nechodíme!“
Dveře se zabouchly.
Zůstala jsem sama.
Několik vteřin jsem hleděla na prázdný šálek. Potom jsem vzala telefon a napsala pouhé čtyři věty:
„Kláro, jsem připravená. Vyjíždím.“
Odpověď přišla téměř okamžitě.
„Čekám na tebe s klíči. Dnes je tvůj den!“
Usmála jsem se.
Po dlouhé době upřímně.
Petr ještě netušil, že se za několik hodin vrátí do bytu, kde už nebudou moje věci.
A hlavně tam nebudu já.
S Petrem jsme se seznámili před sedmi lety.
Tehdy mi připadal jako dokonalý muž.
Byl pozorný, laskavý a měl skvělý smysl pro humor. Dokázal uprostřed pracovního dne přijet s květinami. Posílal mi něžné zprávy. Pamatoval si, jakou kávu mám ráda a u kterých filmů vždycky pláču.
Jeho matka, Marie Nováková, vstoupila do našeho života prakticky okamžitě.
Už na třetí schůzce mu volala sedmkrát.
Petr se pokaždé omluvil a odešel telefonovat.
„Máma je sama,“ vysvětloval mi. „Jsem její jediný syn. Má o mě velký strach.“
Tehdy se mi to dokonce líbilo.
Muž, který se stará o svou matku, mi připadal spolehlivý.
Jak moc jsem se mýlila.
Po svatbě začala Marie chodit k nám bez ohlášení.
Nejdřív nosila koláče.
Potom začala přerovnávat nádobí.
A nakonec mi radila, jaké závěsy máme koupit a jak se mám oblékat.
Jednou jsem se vrátila domů a zjistila, že tchyně vyhodila polovinu mých oblíbených pokojových rostlin.
„Práší se z nich a způsobují alergii!“ oznámila mi.
Petr jen pokrčil rameny.
„Máma to přece myslela dobře.“
Tuto větu jsem slyšela snad stokrát.
Když kritizovala mou práci.
Když se pletla do našich finančních rozhodnutí.
Když bez dovolení zvala své známé k nám domů.
Když při rodinné večeři prohlásila, že žena musí nejdřív myslet na manžela a jeho matku, a teprve potom na vlastní přání.
Petr pokaždé odpovídal stejně:
„Nevšímej si toho. Máma už je prostě taková.“
Jenže kdykoli jsem ho požádala, aby se mě zastal, rozzlobil se.
„Chceš, abych se pohádal s vlastní matkou?“
Ne.
Chtěla jsem jen jediné.
Aby si občas vzpomněl, že má také manželku.
Nejpodivnější byly náhlé zdravotní potíže Marie Novákové.
Jakmile jsme si naplánovali výlet, vyskočil jí tlak.
Když jsme měli výročí svatby, zase tlak.
Na moje narozeniny také.
Před dovolenou se jí udělalo náhle tak zle, že Petr všechno zrušil.
Když se vdávala moje sestra, odmítl jít na obřad úplně.
„Vždyť víš, že je máma sama!“
Věděla jsem.
Až příliš dlouho.
Jednou jsem chtěla zavolat záchranku, protože si tchyně stěžovala na silné závratě.
Marie však okamžitě ožila.
„Záchranku nevolej! Petr přijede sám!“
„Jestli vám je opravdu tak zle, potřebujete lékaře,“ naléhala jsem.
Podívala se na mě, jako bych navrhla něco naprosto šíleného.
Od té chvíle volala výhradně synovi.
A Petr dál všechno odhazoval a spěchal k ní.
Včetně mě.
Především mě.
Zlom přišel tři měsíce před mými třiatřicátými narozeninami.
Dostala jsem tehdy velkou zakázku. Pracovala jsem jako bytová designérka, pomalu si budovala vlastní klientelu a už dlouho snila o malé studio.
Ten večer jsem přišla domů šťastná.
„Petře, představ si, že mě pozvali, abych vedla projekt velkého domu na venkově! Jsou to opravdu dobré peníze!“
Ani nezvedl oči od telefonu.
„Hm.“
„Slyšel jsi mě?“
„Slyšel.“
„Mohli bychom to nějak oslavit? Třeba někam zajít?“
Zamračil se.
„Tobě jde pořád jen o utrácení. Raději přemýšlej, jak pomoct mámě. Potřebuje novou lednici.“
Zůstala jsem stát.
„A co má lednice tvé matky společného s mojí prací?“
„Jsme rodina.“
„Tak proč tě vůbec nezajímají moje úspěchy?“
Petr podrážděně vstal.
„Proboha, zase začínáš! Chceš, abych pokaždé skákal radostí, když někomu vybereš nové tapety?“
Ta slova bolela víc, než si dokázal představit.
Sedm let jsem se snažila být bezproblémová.
Nehádat se.
Podporovat ho.
Pomáhat.
Rozumět mu.
A najednou mi došlo, že v našem manželství nikoho nezajímá, jestli jsem šťastná.