Od té chvíle ztvrdla. Uzavřela se, začala být ostrá a téměř chorobně cílevědomá. Projekt mostu přes Sněžnou, který vytvořila ve třetím ročníku, poslali na celostátní studentskou soutěž a práce získala třetí místo. Učitelé jí předpovídali skvělou inženýrskou kariéru. Uvnitř se však usadila prázdnota, která pálila jako žíravina. Zdena se rozhodla, že už nikdy nedovolí lásce, aby ji ovládla, a práci učiní jediným smyslem svého života.
Začátkem roku 1944, když slunce začalo rozpouštět špinavý sníh v ulicích, vyslali skupinu studentů na praxi do nedávno osvobozených oblastí. Budoucí inženýři měli posoudit škody a vypočítat náklady na obnovu mostů. Jedna z tras vedla přes její rodné Záhoří.
Zdena se k vesnici blížila s těžkým srdcem. Dvojčatům Romanovi a Davidovi už muselo být čtrnáct. Lidka, pokud přežila všechny nemoci, by měla nastoupit do školy. A malý Štěpán si možná na svou starší sestru ani nevzpomínal. Netušila, co najde na dvoře: matku, která ji zasype kletbami, nebo opuštěnou chalupu.
Záhoří se změnilo k nepoznání. Vesnice jako by zestárla o několik desetiletí. Na oknech mnoha domů byly přibité fošny. Rodičovská chalupa se nakláněla na jednu stranu, roh se hluboko propadl a děravou střechou zatékalo. Po krávě a tučných prasatech nebylo ani stopy. U plotu hledala trávu jen vyhublá koza. Na schodech seděla drobná, nemocně vyhlížející dívka asi jedenáctiletá.
„Lidko?“ oslovila ji Zdena nejistě.
Děvče sebou trhlo a zvedlo vyděšené oči.
„Zdeno… Ty ses přece jen vrátila?“ zašeptala.
Matka zemřela asi před rokem na tyfus. Čtrnáctiletí Roman a David utekli z domu a přidali se k partyzánům. Od té doby o nich nikdo neslyšel. V polorozpadlé chalupě zůstala jen nemocná Lidka a šestiletý Štěpán. Když zaslechl cizí hlas, vyběhl ven. Byl hubený, měl odstávající uši a nápadně připomínal otce.
Zdena nedokázala udělat jediný krok. To, co viděla, bylo horší než největší chyba ve stavebním výpočtu. Útěk jí zachránil vlastní život, ale pro ty, kteří zůstali doma, znamenal další ránu. Bez manželovy i nejstarší dceřiny opory se Marie úplně zhroutila a během krátké doby vyhasla.
Celou noc Zdena seděla u kamen a pozorovala spící děti. Znovu musela volit. Mohla se vrátit do města, dokončit školu, získat diplom a navždy vymazat Záhoří z paměti. Nebo zůstat mezi troskami a postarat se o Lidku se Štěpánem. Válka ještě neskončila, zítřek byl nejistý a ty dvě děti neměly nikoho jiného než ji.
Rozhodnutí bylo nesnesitelně těžké. Ráno však Zdena napsala žádost a přerušila studium.
Zimu roku 1944 přežili téměř zázrakem. Zdena vstoupila do stavební brigády družstva, která opravovala zničený statek. Zvedala těžké klády, míchala hlínu a spravovala střechy. Večer, když uložila Štěpána, sedávala s Lidkou nad slabikářem. Za práci lidé téměř nedostávali peníze, odměnou jim byly především příděly chleba. Zdena dávala dětem většinu jídla a sama zůstávala téměř hladová.
V květnu 1945 vyhlásili ve vesnici vítězství. Vojáci, kteří válku přežili, se začali vracet. Lidé vyšli do ulic, plakali, objímali se a zpívali. Zdena stála u své branky a upírala oči na cestu. Přestože čekala, byla si jistá, že na ni už nikdo nepřijde. Otec byl veden jako nezvěstný pod Königsbergem. Tankista, kterého pokládala za Vojtěcha, dávno zemřel. V duši jí zůstala jen klidná bolest, studená jako popel.
Jenže před ní stála ještě poslední zkouška.
Když se slunce sklánělo k obzoru a první vlna všeobecného jásotu pomalu opadala, přiblížil se k brance neznámý muž. Měl na sobě špinavou uniformu propálenou na několika místech. Jedna paže mu chyběla. Byl velmi hubený, zarostlý a od spánku přes čelo se mu táhla hluboká červená jizva po střepině. Zdena po něm lhostejně sklouzla pohledem a už se chtěla odvrátit, když se muž zapotácel a jedinou rukou se zachytil plaňky.
„Zdenko…“ ozval se chraplavým, unaveným hlasem.
Ztuhla. Ten hlas přece nemohl patřit mrtvému. Ale co potom tetování?
„Vojto?“ vydechla a bála se pohnout.
„Nepoznáváš mě? Teď už mě za krasavce určitě nepovažuješ. O ruku jsem přišel u Orši… Říkali mi, že jsi odjela studovat inženýrství. Dokončila jsi školu, nebo ne?“
Nedokázala odpovědět. Jen si sevřela hrdlo, jako by se tím mohla přinutit znovu dýchat. Všechno, co v ní zemřelo během onoho ledového deště u nemocnice, náhle ožilo. Popálený tankista byl jiný člověk. Vojtěch válku přežil a teď stál před její chalupou.
„Proč jsi mi nikdy nenapsal?“ zeptala se později, když vešli dovnitř a posadili se k prázdnému, vydrhnutému stolu. Lidka se Štěpánem zvědavě vykukovali od kamen. „Myslela jsem, že jsem tě viděla mrtvého. Ten tankista měl na ruce tvoji vlaštovku s kolečkem.“
Vojtěch zavrtěl hlavou. V očích se mu zableskla stará bolest.
„To tetování měla tehdy celá naše parta. Byli jsme mladí a hloupí. A nepsal jsem ti, protože jsem se rozhodl navždy zmizet z tvého života. Myslel jsem, že sis našla vlastní cestu a že mrzák jako já ti nemá viset na krku. Když mě po otřesu mozku dávali v lazaretu dohromady, slíbil jsem si, že pokud přežiju, vrátím se a požádám tě o odpuštění. Přijmi mě takového, jaký jsem, Zdeno. Jako inženýra, obyčejného dělníka nebo chůvu tvých sourozenců — jako cokoli budeš chtít. Jen mě neodháněj.“