V nemocničním pokoji byly tři postele. Dvě stály u okna, třetí hned vedle dveří. Právě na tu jsem dostala místo já. Z ležící pozice jsem měla výhled přímo na chodbu, a tak jsem na ni celé čtyři dny upírala oči. Připadala jsem si jako člověk na nádraží, který čeká na vlak, jenž stále nepřijíždí.
Moji spolubydlící Růženu navštěvovali příbuzní každý den. Jednou jí syn přinesl kefír, jindy snacha dorazila s domácími karbanátky v krabičce zabalené do utěrky, aby zůstaly teplé. Jedno odpoledne přiběhla vnučka s obrázkem. Bylo na něm zářivé slunce, malý domeček a velkými dětskými písmeny napsáno: „BABIČKO, BRZY SE UZDRAV!“
Růžena se se mnou o karbanátky podělila. Já se usmála a vysvětlila jí, že moji blízcí mají zkrátka hodně práce.
Telefon ležel celou dobu na nočním stolku, displejem otočeným vzhůru.
Klára mi zavolala jen jednou, druhý den mého pobytu v nemocnici. Mluvily jsme přesně minutu a čtyřicet sekund. Později jsem si délku hovoru schválně zkontrolovala. Sama nevím proč.
„Mami, jak ti je? Co říkají doktoři?“
„Vyskočil mi tlak a jsem hodně dehydratovaná. Několik dní ještě budu muset zůstat na kapačkách.“
„Tak vidíš, nic hrozného to není! Jen musíš víc pít, vždyť pořád zapomínáš. Dobře, mami, mám tu návštěvu. Pak ti zavolám.“
Jenže na ten slíbený telefonát jsem čekala marně.
Ležela jsem, pozorovala prázdnou chodbu a snažila se přijít na to, kdy se mezi mnou a dcerou všechno změnilo.
Vztah se přece nerozbije během jediného večera. Většinou mu předcházejí desítky drobných varování. Jenže matka pořád vidí ve své dospělé dceři tu malou holčičku, která kdysi potřebovala její ruku.
Kláře bylo jedenáct, když jsme se s manželem Karlem vydali za prací do Polska.
Dodnes si vybavuji autobusové nádraží. Chladné říjnové ráno, jemný déšť a dcera v zelené bundě, která pevně svírala ruku mé maminky a ze všech sil se snažila nerozplakat.
Byla ještě tak malá, a přesto se pokoušela tvářit dospěle.
Jakmile se však autobus rozjel, vytrhla se babičce a rozběhla se za ním podél nástupiště. Maminka ji sotva stačila dohonit.
Já jsem pak celou cestu až k polským hranicím proplakala.
Karel si našel práci na stavbě nedaleko Vratislavi. Já nejdřív třídila a balila houby v továrně, později jsem nastoupila jako pokojská v hotelu.
Bydleli jsme v jedné místnosti spolu s dalšími pěti lidmi. Všichni jsme používali jediný elektrický vařič a na sprchu se stála fronta.
Každou neděli večer jsme volali domů.
Klára nám ukazovala před kamerou žákovskou knížku, vyprávěla, jak ji babička naučila dělat domácí knedlíčky, a pokaždé se zeptala na totéž:
„Mami, tati, přijedete na Vánoce?“
Ne vždycky to šlo.
Někdy byly příliš drahé jízdenky, jindy jsme nemohli opustit práci a občas začala další sezóna.
„Ještě chvilku to vydrž, zlatíčko. Až si vyděláme dost, určitě se vrátíme.“
Šetřili jsme na její vzdělání. Chtěli jsme, aby mohla studovat na jakékoli vysoké škole, kterou si vybere, a aby nikdy nebyla na nikom závislá.
Za pět let jsme našetřili dokonce víc, než jsme původně plánovali.
Jednoho večera Karel rozložil na posteli obálky s úsporami, znovu peníze přepočítal a potom řekl:
„Lído, co kdybychom koupili byt? Ne kvůli bydlení, ale na pronájem. Na Klářina studia už máme dost. Byt by nám mohl zajistit klidné stáří. Přestali bychom pracovat a začali cestovat. Pamatuješ na ten německý pár, který bydlel v hotelu?“
Samozřejmě jsem si ho pamatovala.
Do hotelu přijížděli staří manželé z Hamburku. Každé ráno sedávali ve vstupní hale nad velkou mapou, tužkou si do ní zakreslovali další trasu a s úsměvem probírali, kam se vydají příště.
Když jsem uklízela jejich pokoj, trochu jsem jim záviděla.
Ne peníze. Dokonce ani cestování.
Záviděla jsem jim něhu, s jakou se drželi za ruce.
Koupili jsme dvoupokojový byt s balkonem, z něhož byl krásný výhled na řeku.
Hned první večer Karel vynesl na balkon dvě obyčejné stoličky, posadil se na jednu z nich a spokojeně prohlásil:
„Tady budeme jednou pít kávu, až už nebudeme muset nikam spěchat.“
Ten sen se nám ale splnit nepodařilo.
Jedné únorové noci se Karlovi zastavilo srdce.
Zemřel ve spánku. Tiše, bez bolesti a bez jediného zvuku.
Lékař později říkal, že něco takového může přijít náhle a bez varování.
Já tomu však pořád nedokázala uvěřit.
Ráno jsem se probudila, otočila se k manželovi a on ležel vedle mě, jako by jen tvrdě spal.
Klára tehdy dokončovala poslední ročník vysoké školy.
Zůstala jsem sama se dvěma byty. V tom starém jsme prožili téměř celý rodinný život, druhý jsme koupili kvůli budoucnosti.
Ten nový jsem pronajímala.
Nastěhoval se tam mladý pár. Každý měsíc posílali nájem včas, bez jediného zpoždění.
Část peněz jsem odkládala a zbytek dávala dceři.
Na dvě stoličky na balkoně jsem se snažila příliš často nemyslet.
Petra mi Klára představila na moje narozeniny.
Přišel vysoký, milý mladík s kyticí chryzantém a elegantní bonboniérou.
Uměl krásně mluvit. Vyprávěl o velkých plánech, o vlastním podnikání a o autoservisu, který měl s kamarádem otevřít prý už každým dnem.
Často opakoval: