Zdena seděla na ledabyle stlučené lavičce u plaňkového plotu, pevněji si přitáhla starou otcovu vatovanou bundu a hleděla na cestu, která vedla k vzdáleným budovám lnářského závodu. Šedý kouř nad továrními komíny se ztrácel v těžkých podzimních mracích. V té ponuré cloně se dívka snažila zahlédnout jiný život — svobodný, samostatný a vzdálený od věčného nedostatku. Bylo jí teprve osmnáct, ale v hlubokých šedých očích, temných jako tůň u starého mlýna, už dávno nebyla bezstarostnost. Usadila se v nich únava a ustarané mlčení.
V jejich chalupě vyrůstalo pět dětí a Zdena byla nejstarší. Po ní přišli desetiletí dvojčata Roman a David, neúnavní uličníci. Za nimi tichá a často nemocná Lidka. A u prahu, v kolébce zavěšené na trámu, se ozýval nejmladší Štěpán, narozený teprve před několika týdny. Jejich matka Marie po těžkém porodu zeslábla, zbledla a téměř nevstávala od kamen. Pokyny rozdávala sotva slyšitelným hlasem. Otec František trávil celé dny v kovárně a opravoval pro družstvo pluhy, brány i další nářadí.
Zdena dokončila desetiletou školu s výborným prospěchem. Její učitel matematiky a fyziky, hubený a nesmírně puntičkářský pan učitel Václav Novotný, jel třikrát do okresu, aby nadané žákyni vyjednal doporučení ke studiu na stavební vysoké škole. Nejvíc toužila navrhovat mosty. Ve svých představách nestála v těsné chalupě mezi dětským křikem, ale vysoko na lešení u obrovské konstrukce, která překlene rozvodněnou řeku. V truhle pod pečlivě složenými vyšívanými ubrusy ukrývala ohmatanou knihu Stavební mechanika. Tajně ji vyměnila od knihovnice za dva páry teplých vlněných ponožek.
Jenže rodina nepotřebovala budoucí inženýrku. Potřebovala bezplatnou chůvu.
Marie často probírala dceřinu budoucnost se sousedkami. V jejích slovech se mísila ublíženost s upřímným nepochopením.
„Na co jsou holce všechny ty vědomosti? Žena má hlavně porodit děti a stát při svém muži. Novákovi také poslali nejstarší dceru do města a za rok se vrátila s dítětem. Bez vzdělání, bez dobré pověsti. Moje Zdenka je zdravá a pracovitá, té je třeba najít ženicha, ne aby vysedávala nad zaprášenými knihami.“
Zdena však věděla, že život své matky opakovat nechce. Marii bylo teprve osmatřicet, ale vypadala nejméně na padesát. Dívku trápil pocit nespravedlnosti. Proč právě ona měla obětovat mládí jen proto, že rodiče přivedli na svět tolik dětí? Odpověď neznala, a právě proto ji to bolelo ještě víc.
Jediným člověkem, vedle něhož dokázala na chvíli zapomenout, byl Vojtěch.
Vojtěch Konečný bydlel na opačném konci Záhoří, u prudkého břehu řeky Sněžné. Byl o rok starší než Zdena a pracoval jako mechanik ve strojní stanici. Dlaně mu vždy voněly železem a naftou a jeho hluboký, hrdelní smích jí svíral srdce. Na rozdíl od ostatních v ní neviděl jen venkovskou dívku, která mu jednou porodí děti. Bral ji jako samostatného člověka. Poslouchal, když mluvila o zatížení, podpěrách a vlastnostech betonu. Minulé Vánoce jí daroval novou rýsovací soupravu.
Toho večera nakrmila malého Štěpána namočeným chlebem, uložila nemocnou Lidku a potichu vyklouzla z chalupy. Známá stezka ji zavedla ke staré vrbě, pod níž se obvykle scházeli. Vojtěch už čekal, opřený ramenem o drsný kmen. Mezi rty mu doutnula cigareta a její žhavý konec v houstnoucím šeru připomínal světlušku.
„Zdeničko,“ otevřel náruč a dívka se k němu přitiskla. Ucítila známou vůni tabáku a nafty. „Proč jsi tak smutná? Matka zase nadává?“
„Je to mnohem horší, Vojto,“ zašeptala a jen stěží zadržela chvění v bradě. „Otce předvolali do okresu. V dokumentech udělali chybu a teď mu zrušili výjimku. Za týden ho pošlou na frontu. A maminka úplně ochrnula bolestí. Při praní si nastydla záda a už ani sama nedojde ke kamnům. Až otec odejde, zůstanou mi dvojčata, nemocná Lidka, miminko Štěpán a celé hospodářství. Jakýpak ústav? Do smrti budu prát pleny.“
Vojtěch dlouho mlčel. Hladil ji po pevně spletených copech a hleděl k temné řece.
„Víš, co mě napadlo?“ řekl nakonec rozhodně. „Vezmeme se. Hned, bez čekání. Svatba bude skromná a pak si tě odvedu k sobě. Dům mám malý, ale pevný, a hospodářství je v pořádku. S tvým otcem si promluvím. Rodině budu pomáhat, a kdyby to bylo nutné, vezmeme k sobě i tvoje sourozence. Na podzim se přestěhujeme do Jezerního. Potřebuju si zvýšit kvalifikaci, u závodu právě otevírají mechanické kurzy. Ty nastoupíš na vysokou a já půjdu studovat. Společně to zvládneme.“
Mluvil upřímně a vroucně, přesto Zdena místo úlevy pocítila narůstající strach. Před očima se jí objevil obraz matky, která kdysi nejspíš také stála s mladým manželem pod podobným stromem a věřila ve šťastný život. Teď měla Marie pět dětí, nemocná záda, kýlu, krávu a nekonečné obavy z dalšího dne. Co když po svatbě Vojtěch přestane vidět budoucí odbornici a začne v ní vidět jen ženu, která má rodit? Co když jeho slib pomáhat jednou vystřídá požadavek na další děti a řeči o mostech a výkresech pro něj budou jen ženskou pošetilostí?
Vymanila se z jeho objetí.
„Vojto, já teď nemůžu.“