„Mami, na naší chalupě jsou cizí lidé! Slyšíš mě? Nějaká žena kope u plotu jámu!“
Petr křičel tak hlasitě, že Marie odtáhla telefon od ucha a podívala se na něj, jako by jí v neděli ráno nečekaně zazvonil budík.
„Slyším tě, synku. Jen nekřič.“
„Jak bych neměl křičet?! Klíč nepasuje! Zámek je vyměněný! A na naší houpačce sedí nějaký kluk!“
Petr stál před brankou. V jedné ruce držel kbelík s naloženým masem, v druhé telefon. Za ním zůstalo auto s otevřenými dveřmi a jeho žena Jana se snažila uklidnit děti, které se už podruhé ptaly, proč všichni pořád stojí venku. Čekal je horký den a rodina plánovala grilování už od středy.
Za plotem zatím žena ve slaměném klobouku klidně rozměřovala kolíky budoucího záhonu podél pletiva. Když zaslechla, s kým Petr mluví, narovnala se a zavolala:
„Pozdravujte Marii! Řekněte jí, že už sázíme maliny!“
Petr polkl.
„Mami, ta žena tvrdí, že od tebe chalupu koupila.“
„To je pravda, koupila,“ potvrdila Marie bez jediného zaváhání. „Už v květnu. Je to moc milá rodina: Klára, Martin a dvě děti.“
Na druhém konci zavládlo ticho.
„Ty jsi prodala chalupu?“
„Ano.“
„A nikomu jsi to neřekla?“
„Kupujícím ano. Realitnímu makléři také. A notář o tom samozřejmě věděl.“
„Mami, děláš si ze mě legraci?“
„Ne. Ty se ptáš a já odpovídám.“
Seděla na lavičce pod přístřeškem. U nohou měla tašku s broskvemi, které ráno koupila na trhu. Voněly tak sladce, že měla chuť se do jedné okamžitě zakousnout, aniž by ji umyla. Před ní se mezi pruhovanými slunečníky třpytilo moře. Někdo táhl k vodě obrovského nafukovacího krokodýla, jiný se hlasitě hádal o lehátko.
„Co tam u tebe tak hučí?“ zeptal se Petr podezřívavě.
„Moře.“
„Jaké moře?“
„Úplně obyčejné, slané. Pronajala jsem si tu byt do konce léta.“
Petr mlčel tak dlouho, že se Marie podívala na displej, jestli se nepřerušilo spojení.
„Takže jsi prodala naši chalupu a odjela odpočívat k moři,“ řekl nakonec pomalu, jako by diktoval důležitou listinu.
„Moji chalupu, Petře.“
„Naši! Vždyť jsme tam vyrostli!“
„Vyrostli. Přibližně před třiceti lety. Jenže všechny dokumenty byly celou dobu napsané na mě. Řekni mi, kdy se z chalupy stala vaše? Asi mi něco uniklo.“
„Nechytej mě za slovo.“
„Já tě nechytám. Opravdu mě to zajímá.“
Petr si těžce povzdechl do telefonu. Přesně stejně jako v dětství, když ho volali z ulice k úkolům.
„Mohla ses s námi aspoň poradit.“
„Mohla.“
„A proč jsi to neudělala?“
„Nechtěla jsem.“
Za plotem se znovu ozval hlas ženy v klobouku. Tentokrát se ptala, kde je lopata. Jedno z Petřových dětí se rozplakalo.
„Mám naložené maso,“ řekl Petr už úplně jiným, bezradným hlasem. „Celé tři kilogramy.“
„Jana ho může upéct v troubě,“ poradila mu matka. „Vraťte se domů, synku. Jestli budeš chtít, večer mi zavoláš.“
Za dvacet minut zazvonil telefon znovu. Tentokrát volala dcera Anna. Petr jí zřejmě zavolal hned, jakmile nastoupil do auta.
„Mami, je to pravda?“
„Jestli se ptáš na chalupu, tak ano.“
„Opravdu jsi o všem rozhodla sama?“
„A kdo měl rozhodnout místo mě?“
V telefonu něco cinklo. Anna vždycky začala přerovnávat věci na kuchyňském stole, když byla nervózní.
„Ale ten pozemek je veliký. Dům je zateplený a je tam zavedená voda. Taková nemovitost má dnes vysokou cenu.“
„Toho jsem si všimla.“
„A za kolik jsi ji…“
„Anno, mohla bys se mnou aspoň pět minut mluvit jako dcera, ne jako odbornice na nemovitosti?“
„Jen se ptám.“
„A já jen odpovídám: prodala jsem ji za slušné peníze.“
„A co teď budeme dělat my? Daniel tam chtěl v červenci strávit celý týden.“
„Pronajměte si nějaký dům za městem. Nabídek je dost.“
„Mami, to přece není ono.“
„Souhlasím,“ řekla Marie. „Není.“
Anna chvíli mlčela. Pak se zeptala tišeji, tentokrát už bez zájmu o peníze:
„Není ti to aspoň trochu líto?“
Marie neodpověděla hned.
Bylo jí to líto. Jenže jí nebylo líto prken, plotu ani záhonů.
Chalupu koupili společně s manželem Josefem, když bylo Petrovi jedenáct a Anně osm let. Tehdy na pozemku stála malá montovaná budova s křivou verandou. Nebyla tam voda, elektřina vypadávala při každém silnějším větru a od autobusové zastávky se šlo skoro dvacet minut s těžkými taškami v obou rukou.
Dětem tyto nepohodlnosti vůbec nevadily. Běhaly po zahradě bosé, jedly jahody přímo ze záhonu i s pískem a každý večer se hádaly, kdo se bude houpat první. Houpačku Josef připevnil na silnou větev ořešáku hned během prvního léta. Později na ní dvakrát měnil lana.
Téměř všechno na chalupě vytvořil vlastníma rukama. Postavil nový plot, přistavěl verandu, sestavil skleník, později přivedl do domu vodu a vyměnil staré rozvody. Rok za rokem se tam bydlelo pohodlněji. Zároveň však pozemek vyžadoval stále víc času, peněz a sil.
Když Josef zemřel, děti už dávno žily samostatně. První měsíce přijížděly často, třídily věci v otcově kůlně, odvážely nepotřebnosti a občas zůstaly přes noc. Pak každého znovu pohltil vlastní život. Petr měl Janu, dvě děti a práci. Anna měla Tomáše, syna Daniela a také zaměstnání. Všichni měli své starosti, víkendy i plány.