„Podívej se tátovi na rukáv. Prosím… Já nechci jiného tatínka.“
Zůstala jsem stát jako zkamenělá.
Úsměv mi zmizel z tváře.
Srdce se mi bolestivě sevřelo v hrudi.
„Zlatíčko, proč něco takového říkáš?“ zeptala jsem se.
Jemně jsem jí odhrnula pramínek vlasů z čela.
„Co se stalo?“
Eliška se přisunula blíž a ukázala na druhý konec sálu.
„Má tam rtěnku,“ vydechla.
„Na rukávu saka. Je to tmavě červený otisk.“
Podívala jsem se směrem, který naznačila.
Petr stál u baru a uvolněně si povídal s několika kolegy. Sako měl pečlivě zapnuté a na první pohled na něm nebylo nic zvláštního. Všechno vypadalo naprosto normálně.
„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se a ze všech sil se snažila, aby můj hlas zněl klidně.
„Když si všiml, že se dívám, rychle ruku schoval,“ trvala na svém.
Potom se na mě zadívala vážným pohledem.
„Já už nejsem mimino, mami. Tohle znamená, že tě podvedl, viď?“
V žaludku mě náhle bodlo.
Hudba dál hrála. Lidé se smáli, povídali si a bavili se.
Pro mě se však všechny zvuky vzdálily.
Jako by se celý sál v jediném okamžiku ponořil do ticha.
„Nechtěla jsem, abys byla smutná,“ dodala Eliška rychle.
Sklopila oči ke svým střevíčkům.
„Jen jsem si myslela, že bys to měla vědět.“
Klekla jsem si k ní a políbila ji na čelo.
Vzala jsem její tvář do dlaní.
„Udělala jsi správnou věc, Eliško,“ řekla jsem.
„Děkuju, že jsi mi to pověděla.“
Ujistila jsem ji, že ji miluji a že všechno nějak zvládneme.
Potom jsem ji odvedla k mé mamince, která stála poblíž stolu s občerstvením.
„Můžeš na ni chvíli dohlédnout?“ požádala jsem a snažila se tvářit vyrovnaně.
Maminka se na mě pozorně zadívala.
Okamžitě pochopila, že se něco děje.
Na nic se však nezeptala.
Objala Elišku kolem ramen a začala jí něco konejšivě šeptat do ucha.
Já se otočila a vydala se chodbou směrem k šatnám.
Měla jsem pocit, jako by mi srdce svírala železná obruč.
Dokonce i obyčejný nádech bolel.
Petr postával u dveří a mluvil se dvěma kolegy.
Na tváři měl pořád ten bezstarostný úsměv.
Jako by se vůbec nic nezměnilo.
„Petře,“ oslovila jsem ho.
Můj hlas zněl překvapivě klidně.
„Mohl bys se mnou na chvíli jít? Potřebuji si promluvit někde, kde bude větší klid.“
Zamrkal, ale nic nenamítal a vydal se za mnou. Otevřela jsem dveře místnosti, kde se před obřadem připravovala nevěsta, nechala ho vejít a potom za námi tiše zavřela.
Hudba a hlasy z hlavního sálu se za silnými dveřmi proměnily v tlumené hučení.
„Co se děje?“ zeptal se.
Na tváři měl starostlivý, ale stále laskavý výraz.
„Je všechno v pořádku?“
„Sundej si sako.“
Došla jsem doprostřed místnosti a otočila se k němu.
„Cože?“ vyhrkl. „Proč?“
„Protože tě o to prosím.“
Dávala jsem si pozor, aby ze mě nebylo slyšet, jak moc se třesu.
Chvíli zůstal bez hnutí. Potom si pomalu rozepnul sako a svlékl ho.
Přistoupila jsem o několik kroků blíž a soustředěně prohlédla rukáv jeho bílé košile.
A tehdy jsem to uviděla.
Přesně to, o čem mluvila Eliška.
Stopu rtěnky.
Nebyla to obyčejná šmouha.
Byl to zřetelný otisk polibku.
Barva se pohybovala mezi tmavou višňovou a hlubokou vínovou. Na látce byla otištěná tak jasně, jako by ji tam někdo zanechal schválně.
Okraje byly lehce rozmazané. Vypadalo to, jako by se Petr pokusil stopu setřít, ale nedokázal ji odstranit úplně.
„Odkud to máš?“ zeptala jsem se a ukázala na skvrnu.
Petrova tvář v jediném okamžiku ztuhla.
„Petře?“ zopakovala jsem.
„O nic nejde,“ odpověděl až příliš rychle.
„Nejspíš maminka. Když jsem přišel, políbila mě.“
Dívala jsem se mu přímo do očí.
Člověk nemusel být vyšetřovatel, aby poznal, že neříká pravdu.
„Tvoje maminka používá celé roky světlou růžovou rtěnku,“ řekla jsem tiše.
„Tohle není růžová.“
Mírně jsem naklonila hlavu.
„Je to tmavá vínová. Výrazná, nápadná červeň.“
Neodpověděl.
Nevydal ze sebe ani slovo.
Jen jsem krátce přikývla, obešla ho a vrátila se do sálu.
Neplakala jsem.
Nekřičela jsem.
A nikomu jsem neřekla, co jsem právě zjistila.
Místo toho jsem vyhledala svou sestru Kateřinu.
Naklonila jsem se k ní a pošeptala jí:
„Potřebuji, abys mi s něčím pomohla.“
Kateřina se nejdřív zatvářila zmateně.
Pak jí zvážněly oči.
„S čím přesně?“ zeptala se potichu.
„Věř mi,“ odpověděla jsem.
„Zahrajeme si malou hru.“
Rychle jsem jí vysvětlila, co mi řekla Eliška, co jsem našla na Petrově košili a proč mám podezření.
„Musím zjistit pravdu,“ dodala jsem a zhluboka se nadechla.
„Pomoz mi.“
O několik vteřin později už Kateřina stála u mikrofonu a na tváři měla široký úsměv.
„Dámy a pánové!“ zavolala vesele.
„Naše nevěsta si pro vás připravila malé překvapení! Zahrajeme si několik zábavných her a vítězové dostanou zvláštní odměnu!“
Sálem proběhlo zaujaté šumění.
Hosté se zvědavě otočili k tanečnímu parketu.
Kateřina působila, jako by ji celý nápad napadl právě v tu chvíli.
„První úkol!“ oznámila rozjařeně.
„Kdo má dnes na sobě červené ponožky?“
Ozval se smích.
Pak můj synovec Matěj nadšeně vykřikl, přiběhl dopředu a hrdě si vyhrnul nohavice, aby všichni viděli jeho červené ponožky.
„Přesně tak!“ zasmála jsem se.
Vzala jsem ze stříbrného tácu jahodu v čokoládě a podala mu ji.